Barbora Toman Tylová: Za slovem

slovoDatum 21. 8. bude v Čechách už navždycky vyvolávat husí kůži. A právě v tento den to budou dva roky, co zemřela spisovatelka a překladatelka Bohumila Grögerová (1921–2014). Není to doba nikterak dlouhá, přesto už se objevily dvě knihy pojednávající o závěru jejího života. Tou první je román Daniely Hodrové Točité věty, nominovaný na letošní Magnesii Literu za prózu. V únoru se na pultech knihkupectví objevil o poznání útlejší svazek Za slovem, se všeříkajícím podtitulem Rozhovor s Bohumilou Grögerovou. Barbora Toman Tylová (*1981) je grafická designérka zaobírající se písmem a typografií. Spojení textu a vizuality ostatně grafický design charakterizuje, a proto si vybrala experimentální poezii jako téma své disertační práce: „Čím může být vizuální poezie šedesátých let 20. století inspirativní pro současného grafického designéra? Možnou odpověď nabízím ve vlastním výtvarném projektu se dvěma specifickými výstupy. Prvním je autorská výstava sedmdesáti textových fotogramů, které jsou výtvarnou reflexí vybraných pasáží z básnické sbírky Rukopis od nestorky české vizuální poezie Bohumily Grögerové, druhým kniha mého rozhovoru s básnířkou, kde tyto fotogramy tvoří obrazový doprovod. Ve své práci sleduji tedy nejen proměnu slova do výtvarného znaku, ale i jeho možnou dvojí interpretaci, jako volného uměleckého prvku v kontextu výstavního prostoru galerie a jako komunikačního prostředku v knižní publikaci.“ Zmíněná výstava se uskutečnila v Centru současného umění Dox (30. 5. – 24. 6. 2013).
Rozhovor vznikal nárazově v rozmezí let 2012–2014. Grögerové už tehdy zbývalo minimálně zraku, přesto na hranici slepoty neúnavně psala tlustým černým fixem olbřímí písmena na čtvrtky papíru a výsledkem jejího heroického úsilí je kniha Můj labyrint. Paradoxně vyšel přesně v den jejího úmrtí…
To podstatné sdělila Grögerová spolu se svým životním souputníkem Josefem Hiršalem v eposu Let let. Po celá ta letící léta byla skromně v Hiršalově pozadí, nikdo například nevěděl o jejím podílu na kongeniálním překladu Morgensternových básní. Ocenění za jejich společné dílo sbíral po roce 1989 pouze Hiršal a teprve až v posledním desetiletí se Grögerové dostalo zasloužené pozornosti. V roce 2009 se za Rukopis stala absolutní vítězkou Magnesie Litery. Rozhovorů při té příležitosti poskytla bezpočet a tak by se mohlo zdát, že už není o čem mluvit, že všechno už bylo řečeno. Barbora Toman Tylová je ovšem nadána zvláštní citlivostí. Umět se ptát, natož pak naslouchat, není vůbec samozřejmé. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a uvědomit si, že všechny ty žvanivé dialogy, které nám dennodenně zahlcují uši, jsou ve skutečnosti monology. Na začátku knihy Za slovem je dobře rozeznatelný záměr dostát druhému bodu v zadání disertační práce. Otázky směřují na literaturu, jak se ale postupem času proměňuje vztah obou protagonistek, proměňují se i témata a v tomto momentu se kniha stane zajímavou i pro čtenáře neznalé kontextů. Vyrovnání se se slepotou, strázně stáří. Neodvratně se přibližující smrt, respektive jak smysluplně využít poslední ždibínek zbývajícího času. Bolí vás zub? Nebo snad jdete na operaci? Potom si s sebou do špitálu vezměte na čtení Za slovem, na posilněnou a na odvahu. Bohumila Grögerová nebyla srab. Rozhovor ilustrují textové fotogramy vystavené v DOXu, ale také intimní fotografie z bytu V Horní Stromce, detailní pohled na básnířčinu stářím zvrásnělou ruku nebo lístek, na který si Grögerová poznamenala: Pátek 2. XI. Cvičit. 2 h Tylová. Manikýra. Pedikúra. Knoflík. Nadmíru vydařené je i celkové typografické provedení knihy, ale to se vzhledem k profesi Barbory Toman Tylové jaksi samozřejmě předpokládá. Vždyť za svou další knihu Jde o to, aby o něco šlo, v níž souhrnně představila obsáhlou tvorbu typografa Oldřicha Hlavsy, byla na letošní Magnesii Literu nominována tentokrát ona sama. Ke vztahu písma a textu se Bohumila Grögerová vyjádřila v odpovědi na otázku, jestli jí ztráta zraku přinesla i něco pozitivního: „Možná získávám to, že víc přemýšlím, než píšu. Psát už mohu opravdu jen těžko. To by musela být hrozně velká písmena na velké papíry. Když ale napíšete to slovo veliké, tak překáží. Ten papír je toho najednou plný. Já potřebuju mít slova vedle sebe v řádku. Celý život jsem tak byla zvyklá, i když teď cítím, že by bylo možné slova oddělit. Řeknu Vám proč. Adriena (pozn. výtvarnice Adriena Šimotová) také nenamaluje reálný obličej. Namaluje ‚cosi‘, kde ústa, oči jsou úplně na jiném místě, než je anatomicky správné. Vidíte vlásek, možná je to vlásek, možná je na čele, možná mimo hlavu, ale stále to je hlava. Pokud si toto Adriena dovolí v malbě, mohla bych si to snad dovolit i já se psaním. Víc než kdy jindy přemýšlím o slovu jako o výtvarném díle. Může to být jen část litery, její linie.“ Tak pravila básnířka, jejíž experimentální typografické básně z 60. let jsou součástí sbírek prestižních světových galerií.

Filip Tomáš – Akropolis, Praha 2016

Přidat komentář