Bez destrukce a negace shnijeme v pozitivní nudě dobra

Dada – hnutí „húmoru“ a s kumštýřským gustem prováděné destrukce, které se zrodilo v závětří Velké války, slaví neskutečných sto let. Už na hodinách literatury na gymnáziu mě zarážel fakt, že dada si mezi proudy konjukturální české, respektive československé avantgardy pro sebe nevyreklamovalo své místo. Dnes se domnívám, že to bylo nulovou snahou dadaistů angažovat se. Leč než se pustím do učených spekulací, dovolte malý historický exkurs. Podobné informace si můžeme kdykoli vyhledat na internetu, ale budu blahosklonně předpokládat, že laskavý čtenář rozšlapal tablet v destruktivní ebrietě a doma mu odpojili internet, ne-li přímo elektřinu.
destrukceRumunský emigrant Tristan Tzara poprvé vyslovil „dada“ v neděli 6. února 1916 (stojí za připomenutí, že 6. únor je nyní „mezinárodní den nulové tolerance ženské obřízce“). Besedy přátel v curyšském Cabaretu Voltaire se vedle Huga Balla a Tzary účastnil i Hans Arp, který o několik let později – a mimochodem řečeno po šílených hádkách o to, kdo tu blbinu plácnul první – napsal: „Prohlašuji tímto textem, že slovo dada vynalezl 6. února v šest hodin večer Tzara. Byl jsem se svými dvanácti dětmi u toho, když Tzara pronesl slovo poprvé…“ To dosvědčil Arp svému příteli navzdory domu, že Tzara ho vzápětí trefil rohlíkem do pravého oka!
Obvykle se celý tento fenomén vykládá tak, že tváří v tvář válečné mašinérii nemohli umělci zaujmout jiný postoj než „očistné běsnění svobody“ (to sice prohlásil kritik Jan Nejedlý na adresu postdadaistického radikálního baletu Vyžvejklá Bambule, ale na tuto prdelku sedí více nočníků). Projevy dadaismu však můžeme najít v tvorbě a manifestacích Francise Picabii, Marcela Duchampa či Jacquesa Vachého už v době těsně předválečné, v zlaté epoše. Na druhou stranu se říká, že „konce století bývají mlhavé“, což přináší krásné dekadentní emanace kumštu, ale citlivost některých jedinců odhalí zárodky zkázy i v době tak veselé a až nanicovatě optimistické jako jsou začátky století. Koho by neotrávilo to neustálé vzývání výkonnosti, pozitivního myšlení, urputná snaha „zmanažovat“ každé umělecké vyblití a očekávání velkého románu. Myšlenku negace kultury ostatně nesou i díla černého romantika Xaviera Fornereta, „černého muže s bílou tváří“, jak si říkal. André Breton, jenž se k dadaistům záhy připojil, při hledání předků surrealismu odhalil i nejednoho dědečka dadaismu, jak dokazuje jeho Antologie černého humoru. Dne 14. července 1916 vychází první manifest dadaistického hnutí ve sborníku Dada 1. Hnutí se brzy šířilo po Německu: Max Ernst a Theodor Baargeld vydávají od roku 1919 v Kolíně dadaistický časopis Der Ventilator, v Hannoveru se činí výtvarník Kurt Schwitters, v Berlíně působí pánové Hausmann, Baader a Grosz. V Belgii píše Clément Pansaers dada-román Pan Pan se zadkem nahého mouřenína, v Rusku oslovuje dada zaumniky (Kručonycha, Iliazda nebo Chlebnikova) a v Paříži vydávají Breton, Aragon a Soupault časopis ironicky pojmenovaný Littérature (zaniká v srpnu 1922, v době rodícího se surrealismu). V dubnu 1920 probíhá v pařížské síni Gaveau grandiózní Festival Dada, kde publikum šokují Tzara, Picabia, Ribemont-Dessaignes, Breton, Eluard… Pokud se vám zdá hnutí dada genderově nevyvážené, medle vás vyvedu z omylu. Berlínského dada se účastnilo několik žen, nejaktivněji výtvarnice Hannah Höchová. Jeden z jejích druhů, Hans Richter, vyzdvihl její přínos zejména v „přísunu sendvičů, piva a kafe“. Na druhou stranu její adorace androgynních rysů a mužských typů žen dala jejím kolážím dadaisticky provokativní unisex charakter a je jí přisuzováno půvabné slovo „da-dandy“.

DADA V LITERATUŘE
Dadaismus je spojován především s happeningy, performancí, kakofonickou hudbou (slyšel jsem nedávno dokonce o dadatechnu), výtvarničením (zvláště prostřednictvím koláží), a většina psaných projevů je omezena na manifesty, básnické nonsensy a apodiktické výkřiky – jeden z těch zvláště milých zní: „Umění má být zábavné a trochu nudné.“ Jeho autor, Jacques Vaché, sice nikdy nebyl členem hnutí, ale jeho projevy jsou pro dada příznačné. V roce 1917 například v převleku za anglického důstojníka ohrožoval revolverem publikum Apollinairovy hry Prsy Tirésiovy. Naštěstí se nám část Vachého myšlenkového světa temně prozářeného jeho „humorem“ zachovala v epistolárních Dopisech z války (česky 1995).
Potěšitelné je, že první dada-román Vteřina v mozku (1920) napsal teplický Němec Melchior Vischer (vlastním jménem Emil Fischer). Náramnou zajímavostí je, že o šest let později uvažoval o napsání dadaistického románu mladý František Halas, který ostatně dadaismus propagoval i na veřejné přednášce, jež vytočila Arneho Nováka tak, že opustil sál. Příznačné je, jak ve své studii o Halasově neznámé tvorbě píše Petra Pichlová (Host 8/2006), že Halas ve svém projevu v roce 1925 akcentoval zmoudření dadaistů a jejich příklon k radikálnímu komunismu. O dada v Čechách ještě dáme řeč, nyjčko se však na moment zastavím u jednoho „húmorného“ rysu básnické tvorby Kurta Schwitterse. Schwitters, který se v pozdním věku usadil v Anglii, překládal některé své básně do angličtiny, a to značně svévolně. Když porovnáme německý originál básně Anna Blume s anglickým profesionálním překladem, Schwittersovým překladem (Eve Blossom) a překladem pořízeným pomocí překladače Google (Anne the Flower) seznáme, že překlad udělaný pomocí počítače je naprosto odlišný od německého originálu, ale téměř totožný se Schwittersovým vlastním převodem. Tomu říkám dada na plné pecky i po sto letech…

ČESKÉ DADA IS TAKY NOT DEAD
O historii recepce dada v Českých zemích informuje bravurní studie Jindřicha Tomana Teď to vidíš, teď už ne (psaná pro pražský Festival spisovatelů v roce 2007). Toman ve své studii však nezmiňuje významnou etapu šíření dadaismu do Čech; evidentně z toho důvodu, že tehdy o ní kolovaly pouze nejisté dohady a bláznivé konspirace, a kromě toho zde kruciální roli sehrály Teplice, kteréžto pekuliární sudetské megacity je pro Prahu naprosto obsolentní. Nuže, úlohu objevitele sehrál utažský literární vědec Zeese Papanikolas, který do Teplic původně přijel pátrat po židovských kořenech své ženy. Výsledkem jeho bádání se stala knížka Dr. Hugo Dux. Hlava československých dadaistů (2014). Sdělení knihy je frugální: v roce 1919 překročili československé hranice Richard Huelsenbeck, Raoul Hausmann a Johannes Baader a v rozkošném lázeňském městě to rozjeli na bomby: „Dadaistický večer v Teplicích se proměnil v děsivé divadlo […]. Hausmann začal předvádět svůj odpudivý, kreténský tanec,“ psaly teplické německé noviny. Sami dadaisté uvádějí, že „v posledním záchvěvu střízlivosti jmenovali dr. Huga Duxe, nejinteligentnějšího obyvatele Teplic, hlavou všech dadaistů v Československu“. Skutečnost, že zmíněný dr. Hugo Dux byl lékařem tchyně profesora Papanikolase, je pro čtenáře této knihy pověstnou třešničkou na dortu. Celé by to bylo šílené, kdyby to nebylo posvěceno pravdou a vachéovským „húmorem“. Z hlediska hnutí byla vystoupení německých dadaistů v Teplicích, v Praze a Karlových Varech (v roce 1921 v Praze vystupoval i Kurt Schwitters, ale to už byla pro dada labutí píseň) zcela marginální a k probuzení aktivity českých obdivovatelů dada to nijak nepřispělo. Dadaismus u nás se tak projevuje v dílech solitairů. Za jeden z mála skutečně česky echtovních (a to ještě jen z části) dada podniků v Čechách tak lze označit pouze Tabak Ersatz Manufaktur Gesellschaft m. b. H. in Prag čili fabriku na výrobu tabáku, vedenou Franzem Bohlerem a Ladislavem Klímou, v níž tabák podle Klímova svědectví nahrazovali bukovým a jahodovým listím. Založení továrny předcházela, od listopadu 1916, společná práce na dadaistickém románu Putování slepého hada za pravdou (česky 2002). Zapomenutým blížencem dadaismu je Stanislav Mráz, ale – ať mě Bůh netrestá – spíše názvy svých knih a zběsilým marketingem, než obsahem děl. Tento obzvláštník, jak ho označil Vladimír Borecký, vlastním nákladem vydal mezi lety 1897 až 1918 nejméně jedenáct dramat a dvanáct básnických sbírek. Jejich názvy předjímají poetiku dadaistů a surrealistů: Čepice vína, Hansvuřt a slaneček, Písně hysterického slanečka (srovnej „onanující sardinky a myši v extasi“ dadaisty bulharského původu Marcela Janka), Račí anemónky, Rozzpádný dům…

DADA 100, TZARA 120, DÁDA 20
Osudy někdejších dadaistů jsou rozmanité. Někteří se, jako Tzara, věnovali duchovní tvorbě, jiní konvertovali ke katolicismu (což je šprýmovné, nechtěli-li se stát aspoň anarchokatolíky), francouzští příznivci hnutí se stali surrealisty, ti němečtí se přiklonili k expresionismu. Melchior Vischer zemřel v katastrofální chudobě v roce 1975 a trojice berlínských dadaistů, kteří zavítali do Čech, aby – jak řekl Hausmann – „dostali přes držku“, se s uměním rozešla docela (byť tajně prý tvořili dál): Huelsenbeck se stal prominentním newyorským psychoanalytikem, Hausmann nóbl fotografem a demiurg Baader zemřel v zapomnění v Bavorsku.
Mocný duch dada, právě tak jako duch Sauronův, ovšem přetrval. Pro někoho je v patafyzice, pro jiného v radikálním přístupu k baletu a pro dalšího v básni, kterou napsala Dáda Patrasová pro album, které vyšlo právě před dvaceti lety. Tentýž rok jsme ji publikovali (bez té slovanské diakritiky) v časopise Dekadent Geniální: „Ježíšku můj, / pojď ke mně blíž / a já ti povím, / co už dávno víš.“ A to, co mu jistě chce říct každé věčné naddítě, jsem raději napsal už do názvu svého článku, aby si to mohl přečíst i poloslepý (jak by poznamenal Edgar Allan Poe).

Přidat komentář