Blues Alive 25

Mezinárodní hudební festival Blues Alive oslavil v roce 2021 pětadvacáté výročí svého vzniku. Za tu dobu na jeho pódiu stály desítky špičkových umělců z celého světa, zvláště pak z kolébky bluesové hudby, Spojených států amerických. Kniha BLUES ALIVE 25, kterou editorsky uspořádal dlouholetý dramaturg festivalu a hudební publicista Ondřej Bezr, se ohlíží za touto slavnou historií ve dvou rovinách. Jednak prostřednictvím rozhovorů s pětatřiceti umělci, které přímo na místě konání pořídili v průběhu let známí čeští hudební publicisté Milan Tesař, Michal Bystrov, Michal Pařízek či Jan Sobotka. V jejich hledáčku uvízly hudební celebrity několika generací jako například Louisiana Red, Hubert Sumlin, Shemekia Copeland, Lucky Peterson, Otis Taylor, Jonny Lang, Fantastic Negrito, Joan Osborne, Ana Popović, Joe Louis Walker, Kenny Neal nebo Lizz Wright. Druhou vzpomínkovou linií pak jsou desítky fotografií, připomínající festivalové dění na hlavním pódiu i mimo něj. Jejich autory jsou fotografové, kteří od začátku s festivalem spolupracují, Ivan Prokop, Tomáš Turek, Martin Siebert a další. Kniha BLUES ALIVE 25 je nejen milou vzpomínkou pro fanoušky, kteří svou účastí festivalové dějiny spoluutvářeli, ale zároveň zcela unikátním, výhradně z domácích zdrojů vzniklým pohledem na současnou světovou scénu bluesové a související hudby.

Z knihy, kterou společnými silami vydaly festival s nakladatelstvím Galén, přinášíme dvě ukázky.

 

Hubert Sumlin

Jak nazout bluesový boty

Ondřej Bezr

Moci položit pár otázek člověku, který prožil skoro všechno, co vás v muzice nejvíc zajímá, je životní zážitek. Kytarista Hubert Sumlin, po více než dvacet let pravá ruka Howlin´ Wolfa, byl přesně takový, jaký… jaký má asi bluesman být. Samá sranda a samý smutek. Zároveň. To vše podáno okouzlující „chicagskou bluesmanštinou“.

Narodil jste se v Mississippi, ale celý život jste vnímán jako součást chicagské scény. Zahrál jste si někdy s nějakým mississippským klasikem, jakým byl např. Son House?

Jóóó, zahrál! Chlape, já si se Son Housem hodně vyhrál. Aááá, byl to dobrej muzikant, to zasejc jo. Nó, já vyrost v Mississippi, no a měli jsme kapelu, s chlápkem, co se jmenuje James Cotton. A pak jsem ho vopustil a začal to táhnout s Wolfem, až do šestasedmdesátýho, kdy, no, nó, umřel! Eh… tak.

Řekl vám někdy Howlin´ Wolf, proč si vybral jako kytaristu zrovna vás?

No, von měl jinýho kytaristu, než jsem se k němu dostal, jeho jméno bylo Willie Johnson… Mě tehdá našel v Mississippi a dotáh mě do Chicaga v roceeeee… 1954. No a vod tý doby jsem s nim byl, no, znáš to… A právě to mi votevřelo dveře, já hrál se spoustou lidí, s Jimmym Reedem, Muddym – teda jako Watersem – Chuckem Berrym… S každym, chlape!

V padesátých letech bylo vaše a Howlin´ Wolfovo blues považováno za „deepest“ a „darkness“ na světě. Čím to podle vás bylo?

Nevim, prostě to bylo něco, co jsme v sobě měli. Všechno má nějakej svůj důvod… Já měl bráchu, ten se sice jmenoval Smith, i když já jsem Sumlin, ale měli jsme stejnou mámu, no a ten taky válel na kytaru, a to ti říkám, že ten uměl, a taky zpíval… Taky si skládal písničky… Já byl malej kluk, celej vyjevenej, a máma, když to viděla, tak řekla, synku, já ti koupim kytaru, a to tehdá nebyl levnej špás, pět babek za ni dala… Každej den chodila čtyři míle do práce, čtyři tam a čtyři zpátky, takže dohromady osum, osum denně… No a vona mi tu kytaru koupila, na to nikdy nezapomenu… A tak jsem to na ni začal zkoušet, ale co se nestalo… Já tehdá o blues ještě nic nevěděl, a řeknu ti, ty bluesmani mně vlastně nejdřív vůbec nebavili, ale pak jsem je začal milovat. No a já se do toho snažil dát to nejpoctivější, co jsem v sobě našel, jak za starejch časů, kdy prostě stačilo vzít kytaru a hrát, to mi stačilo, chlape, to bylo tak akorát. Ono se s Wolfem a se všema ostatníma chlápkama ukázalo, že všichni taháme za stejnej špagát. Jo, to já se jako mladej ptával „a o co tady v tomhle jde?“, a oni: „to je přece blues, chlape, o tom to celý je“. Nejvíc se toho o blues naučíš, když jsi pryč z domu, víš, to je to blues… Charley Patton, Johnny Shines, od nich a od Wolfa jsem se toho hodně naučil, jo, těchhle chlápků se vyplatilo držet!

Je vaši hru na kytaru možno považovat za odpověď zpěvu Howlin´ Wolfa?

Tak to je, přesně tak… Víš, nějak se stalo, že jsem věděl, co udělá, ještě než se do toho pustil. Já si nečet‘ v jeho hlavě, jak tomu říkaj. Myslim, že ne, ale byli jsme spolu dost dlouho. Takže on hrál furt to samý, ale já se přidal s něčím jiným. Měl jsem svůj zvuk, no, a tak se přihodilo, že ta muzika ňák šla spolu dohromady.

Proč nepoužíváte trsátko?

S trsátkem jsem hrával, ale dařilo se mi přehrát Wolfa, já se prostě přes tu jeho muziku převalil. A tak jsme spolu jednou hráli, já ho zas převálcoval, a co se nestalo – já seděl za nim, von se otočil a řek‘: „Jdi domů, máš padáka. Jdi domů a odlož trsátko, musíš hrát prstama.“ Milej zlatej, a to řekl před sedmi stovkama lidí! No tak jsem se sebral a šel dom. Odložil jsem trsátko a začal hrát prstama, a tak jsem si našel svůj zvuk a všechno. Takhle se to stalo.

Howlin´ Wolf a Muddy Waters byli v Chicagu největší rivalové…

A taky Bo Diddley, to byl taky soupeř. No jo, prali jsme se o múzy… Nejen, že jsme všichni nahrávali pro label Chess elpíčka, ale nahrávali jsme v sestavě, která se mohla sejít tak akorát na jednu desku! Jeden jsme si o druhým tim pádem mysleli, že vyžral to nejlepší… Když ale došlo na muziku, šlo všechno stranou, všichni šli na pódium s tim, že tě dostanou. A i když jsi skončil s jednim nebo s druhym, stejně nakonec všichni hráli se všema a vůbec… No a když jsme pak spolu flámovali, to víš, chlape, to jsme najednou byli všichni na jedný lodi.

Jakou roli ve vašem životě sehrál skladatel a producent Willie Dixon?

To byl dobrej chlap. On pro nás napsal spoustu pěknejch kousků. Spousty pěknej slov a pěkný muziky… Já byl tak šťastnej, jakou von mi dal šanci hrát, chlape, jakou dal šanci mý duši, aby hrála… Jó, já byl tak rád! Našel jsem svůj zvuk, někdy jsem hrál deset minut, někdy patnáct, někdy třicet… letěl jsem móóóc vysoko.

Mnozí Evropané považují za nejlepší Wolfovo album London Howlin´ Wolf Sessions, protože na něm hraje Eric Clapton nebo členové Rolling Stones. Považujete jej za nejlepší i vy?

Ale jo. Ale řeknu ti ještě něco zajímavýho. V roce 1964 jsem byl poprvé v Evropě, v Německu, a ve východním Berlíně jsem natočil svý první album. A byla tam ta Zeď, víme? Byli jsme ve Varšavě, já myslel, že odtud letíme dom, ale ten chlap, Howlin, že prej ne. Na to nikdy nezapomenu. Řekl: „Ne, jedem do východního Berlína.“ A já řek: „Cože, chlape?“ No a von povídá: „Jasně, kámo. A budeš nahrávat.“ Takže jsme hráli ve východním Berlíně a vůbec, všichni jsme byli napakovaný ve východním Berlíně! Ani nevim, jak dlouho jsme tam byli. No a tam, kde jsem nahrával, to bylo hned vedle Zdi, chápeš? Bydlel jsem v hotelu, ve kterym v tý době bejval Chruščov, no a já měl pokoj, kterej vypadal jako hospoda! Takže jsem nahrával vedle Zdi a vedle všech těch mrtvejch a celý studio bylo prolezlý agentama, na to nikdá nezapomenu. I Love You, Baby, to jsem tenkrát nahrál… A když jsem odcházel z kapely, tak mi lidi děkovali, a stáli při tom. Miluju každýho z nich a doufám, že se jim moje nová deska líbí, ta deska, která mi právě vyšla. Mám na ní pár dobrejch chlápků, Keithe Richardse z Rolling Stones, taky tam mám Erika Claptona, George Raceliho, no všechny, a jmenuje se to About Them Shoes. Takže by to mělo bejt fajn. Ale ty to asi znáš. Doufám, že se bude líbit.

Album About Them Shoes je pocta Muddy Watersovi…

Přesně tak… Můj táta měl tři palírny whisky, měl je u takový bažiny, kde nebylo nic jinýho než stočený hadi všade kolem. A já nemoh‘ za boha přijít na to, jak tam sakra všechny ty roury mohl dostat, a tak jsem se ho jednou zeptal, a von mi odpověděl: „Když si nazouváš boty, přemejšlíš o tom, jak sis je nazul?“ Tak jsem nad tím přemejšlel… A o tom ta deska je.

Časopis Rolling Stone vás vyhlásil jedním ze sta nejlepších kytaristů všech dob…

No jo, ale víš, mně je to jedno. Jsem rád, že mi to řekli, rád to slyším, ale nějak na to neberu ohled. Teď si povedu ještě líp, a vůbec, vždycky jsem se ze sebe snažil dostat jen to nejlepší.

Váš nedávno vydaný životopis se jmenuje The Troubles & Triumph Of Blues Legend. Jaké byly největší nesnáz a největší triumf vašeho života?

Obojí přišlo ve chvíli, kdy jsem se dal dohromady s Wolfem. Tak to je!

 

Rev. Sekou

Monstra ještě neřekla své poslední slovo

Milan Tesař

Rev. Sekou (celým jménem Reverend Osagyefo Uhuru Sekou) není jen americký bluesman, který na Blues Alive v Šumperku představil album In Times Like These. Je to také teolog, pastor a angažovaný občan, který pravidelně protestuje proti policejnímu násilí.

Jste teolog a také hudebník. Vnímáte svou hudbu jako součást svého intelektuálního a teologického poslání?

Mezi posláním teologa a hudebníka moc nerozlišuji. Obě profese jsou u mě ve vzájemném dialogu. Při práci teologa i jako hudebník a autor písní na jedné straně vycházím z biblické tradice a na straně druhé z lidové moudrosti, kterou čerpám od skvělých lidí z venkovského prostředí v oblasti arkansaské delty. S podobnými východisky ostatně ve své tvorbě pracovala také „kmotra rokenrolu“, Sister Rosetta Tharpe, vychovávaná jako já v prostředí letniční církve COGIC (Church of God in Christ). Mým dalším velkým hudebním vzorem je Bob Marley, který byl špičkovým hudebníkem a současně byl silně zakořeněný ve své náboženské víře.

Jedna z vašich knih, Urbansouls, má podtitul Úvahy o mládeži, náboženství a hiphopové kultuře. K jakým závěrům jste při těchto úvahách dospěl?

Kniha Urbansouls obsahuje meditace, které vycházejí z mé práce s mladými lidmi ovlivněnými hiphopovou kulturou. K napsání publikace mě vedla touha zmapovat kulturní chování prostých lidí a v tomto případě konkrétně černošské dělnické mládeže z amerických měst. Chtěl jsem zjistit, jaký význam tito lidé přikládají světu kolem sebe. Hiphopové interprety vnímám jako kazatele, kteří nastolují těmto mladým lidem pravidla, určují jim směr, pomáhají jim zorientovat se ve světě. Jsou jako teologové, kteří napravují jejich vnímání světa, pokřiveného policejní brutalitou.

O hiphopu píšete i v další knize: Riot Music: Race, Hip Hop and the Meaning of the London Riots 2011…

To je teprve připravovaná práce, která bude mít za základ mé rozhovory pořízené v Londýně poté, co tamní policie zabila Marka Duggana. V knize se budu zabývat tím, jak hiphopovou kulturu ovlivňuje náboženství a politické impulsy a jak ji vnímají učenci z celého pravolevého spektra. Jak konzervativci, tak levicoví myslitelné typu Slavoje Žižeka popisují mladé lidi na ulici jako divoké stádo bez politických názorů. Ale zkuste si tu hudbu, proti které politici bojují, poslechnout. Uvědomíte si, že lidé, kteří ji poslouchají, sice možná nevěří současným politikům, ale sami mají politické názory a angažují se v politické práci.

V jiné své práci se zabýváte hnutím za občanská práva a srovnáváte současné aktivistické hnutí Black Lives Matter, které vzniklo v roce 2013 a bojuje proti policejnímu násilí, s odkazem Martina Luthera Kinga. Jaké je tedy jeho hlavní poselství pro dnešní dobu?

Myslím, že odkaz Martina Luthera Kinga zůstává stále platný. Je velkou inspirací pro mladé lidi, kteří stále bojují s nedostatkem pozitivních vzorů. Martin Luther King je přímo ztělesněním sociální spravedlnosti. V době, kdy žil, mu ve Spojených státech vyjadřovalo svou podporu 35 % populace. Aktivity hnutí Black Lives Matter dnes schvaluje 37 % obyvatel Spojených států. Martin Luther King a Black Lives Matter tedy mají společného více, než by se nám mohlo na první pohled zdát.

Navštívil jste uprchlický tábor v Bejrútu a cestoval jste na Haiti bezprostředně po ničivém zemětřesení. Na obou místech jste pomáhal potřebným. Jak vás tyto zkušenosti změnily?

V Bejrútu i na Haiti jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Zjistil jsem, že i ti nejchudší lidé si dokážou i v naprosto nedůstojných podmínkách uchovat svou lidskou důstojnost, a to na poměrně vysoké úrovni. Je mi to blízké, protože sám se také považuji za chudého člověka.  Pocházím z prostých poměrů, nejsem bohatý. V Bejrútu i na Haiti jsem tím pádem cítil velkou sounáležitost s lidmi a jejich zkušenosti vyvolané utrpením mi byly blízké. Zároveň jsem obdivoval touhu po důstojnosti, kterou dávali naprosto hmatatelným způsobem najevo. Například lidé na Haiti, kteří po velkém zemětřesení museli bydlet ve stanech, nepřestali dbát o hygienu. Ráno se chodili vykoupat, ženy před stany zametaly a snažily se po celou dobu tato provizorní obydlí udržet v čistotě. Ano, i v takovém prostředí je lidská důstojnost důležitá.

Ve Spojených státech se pravidelně účastníte protestů proti policejnímu násilí. Jsou takové protesty třeba?

Myslím, že je nutné protestovat proti různým formám násilí. Policie ve Spojených státech prakticky denně někoho usmrtí. Podle studie Operation Ghetto Storm dochází k takovému zabití každých 28 hodin. Když tedy lidé vyjdou do ulic, jdu s nimi. Jsou to občané, které znepokojuje propojení vojenského průmyslu s policií a také to, jak už několik desítek let trvají útoky na naše občanské svobody.

Dokonce vám hrozilo, že strávíte za účast na těchto protestních akcích rok ve vězení. Co je pro vás v takovém momentě důležité? Modlitby?

Svou víru dávám najevo už tím, že jdu s ostatními lidmi do akce. Je to morální závazek. Když někde veřejně klečím, pochoduji, demonstruji, v tom všem je obsažena moje modlitba. V soudní síni jsem si připadal trochu jako Ježíš v Getsemanské zahradě. Podobně jako on jsem se modlil: „Pane, jestli je to Tvá vůle, abych byl odsouzen, ať se tak stane. Potom půjdu do vězení.“ – Naštěstí mě ale Pán tohoto kalicha ušetřil, nemusel jsem jej pít.

Hovořili jsme o hiphopu, ale vy hrajete blues. Mají podle vás tyto dva žánry něco společného? Mohou bluesman a hiphoper hovořit stejným jazykem?

Hiphop i blues vycházejí z utrpení chudých černých lidí ve Spojených státech. V tomto smyslu tedy oba tyto žánry ve svých textech i ve své zvukové podobě odrážejí nářky utlačovaných lidí. To je společný prvek. Ostatně lidé, kteří poslouchají nebo přímo produkují blues, velmi často poslouchají také hiphop. Hudební trh sice tyto dva žánry vnímá jako různé kategorie, ale třeba já hraji blues, ale poslouchám i hiphop. A funguje to tak u mnoha dalších lidí. Rozdělení těchto žánrů je umělé a je to pouze věc trhu. Ve skutečnosti lidé často vnímají blues a hiphop jako jednu kategorii. Hiphoper a bluesman spolu mluví podobně, jako když mladý člověk hovoří se svými prarodiči.

Své album In Times Like These jste sestavil ze skladeb se svými vlastními texty, z tradicionálů a použil jste tam také jednu píseň Boba Marleyho. Tvoří pro vás tyto písně jeden souvislý příběh?

To je velmi zajímavá otázka, protože opravdu celé to album vnímám jako jednu jedinou píseň. Nebo spíše každá z písní tvoří jednu kapitolu v knize. A každá kapitola má vyjadřovat nějaké moje pocity. To album jsem napsal pro svoji babičku. Chtěl jsem natočit desku, jakou by ráda poslouchala a jaká by se jí líbila. I když je babička už třicet let po smrti, vnímám to album jako zvukovou krajinu svého dětství a zároveň jako pokus zachytit tu část historie, kterou právě prožíváme.

Troufnu si hádat, že texty písní jsou pro vás mimořádně důležité. Ale cítím, že si dáváte hodně záležet i na aranžích skladeb. Jak tedy vznikají finální verze vašich písní?

Vnímám jako požehnání, že mohu pracovat s úžasnými hudebníky. Navíc při natáčení fungovaly určité osobní vazby. Zjistil jsem například, že praprarodiče mého hudebního režiséra se znali s mými, že patřili k témuž církevnímu společenství a společně hlásali Boží slovo. Takové detaily mi pomáhají v tom, aby album opravdu zachycovalo zvukovou podobu mého domova. A finální verze písní? Konečnou podobu písně hledám neustále, tvořím ji po celou dobu, co jsem ve studiu. Velká afroamerická spisovatelka Toni Morrisonová říká, že knihy nejsou nikdy dokončeny, jsou jen opuštěny. A podobně to funguje i u písní. My je ve studiu nedokončujeme, jen je v určité fázi opustíme.

Proč jste si jako producenta zvolil Luthera Dickinsona?

Luther je jako můj nevlastní bratr, máme toho tolik společného… Vyrůstali jsme prakticky ve stejné oblasti, jen asi hodinu cesty od sebe – on v severním Mississippi a já v Arkansaské deltě. Luther přesně poznal, co chci. Navíc pochází z hudební rodiny, jeho otec Jim Dickinson spolupracoval s Arethou Fraklin, s Rolling Stones nebo s Bobem Dylanem. Jeho matce je osmdesát let, v minulosti byla na turné s Rolling Stones a dnes vyučuje biblistiku. Při tom říká, že to, co teď dělá, je ta nejúžasnější věc na světě. Mezi Dickinsonovými si připadám úplně jako doma.

Na obalu vašeho alba si můžeme přečíst krátký text s názvem Úloha umělce v čase monster. Máme mít z monster strach?

Formou eseje jsem se snažil zpracovat své názory na Donalda Trumpa, který bezpochyby je monstrem. Je nebezpečný sám o sobě, ale děsivý je především fakt, že takový člověk byl zvolen do čela demokratických Spojených států, což legitimizuje další zvěrstva. Úlohou umělce by mělo být na to upozorňovat. Můj oblíbený francouzský existencialista Albert Camus říká, že umělec by neměl stát na straně těch, kteří tvoří historii, ale na straně jejich obětí. Měli bychom se zastávat utiskovaných: žen, imigrantů, homosexuálů, černých a v dnešní xenofobní době také Arabů. Jako umělec bych měl bojovat za jejich práva – tím, že budu psát eseje, skládat hudbu, tvořit sochy, tančit… Monstra tu byla dříve, jsou tu dnes a rozhodně ještě neřekla poslední slovo.

Přidat komentář