Boris Vian: Rozruch v Andénách

překlad Patrik Ouředník, ilustrace Penograf  Labyrint, 2022

Nemá sice letos žádné kulaté výročí, narodil se 1920 a zemřel o devětatřicet let později, ale taková esa globální kultury, jako byl Boris Vian, si zaslouží připomínat průběžně, výročí nevýročí. Téhle premisy se zřejmě držel pražský Labyrint, kde právě vyšla komiksová adaptace Vianova majstrštyku Rozruch v Andénách: v překladu Patrika Ouředníka, který Viana propaguje v českém prostředí soustavně od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let – a výtvarně zpracovaný jistým Penografem, což je umělecký podpis Petra Nováka, který se věnuje grafice volné i užité. S komiksem ale mají oba, jak překladatel, tak výtvarník, doposavad zkušenost mizivou: je to vlastně jejich debut v médiu. A nemohl dopadnout líp!

Vianova próza je rozsahem povídka, maximálně novela, a v komiksu skončila jen lehce prořezaná: někdy zmizela verbální pirueta, někdy větu nahradil obrázek. Vyvedený v bílé, černé, oranžové a pleťové. A ve stránkové „architektuře“ málem surreální, neposedné a proměnlivé, až oči přecházejí. Třeba když se Majorovi udělá šoufl z přemíry brutálního násilí, co se mu během chvíle nasbíralo před očima, uleví svému rozbouřenému žaludku vomitací rovnou do čínské vázy. Na obrázku pak vidíme právě to: Jak Major ulevuje svému rozbouřenému žaludku vomitací rovnou do čínské vázy. A přesně na takových lehkých nohou celá ta komiksová adaptace stojí.

Vian napsal Rozruch v Andénách za druhé války, na přelomu let 1942 a 1943, čili o dost dřív, než se objevila v jeho „překladu“ série skandálních, provokativních „sullivanovek“ Naplivu na vaše hroby (1946), U mrtvých na barvě kůže nesejde (1947), Zabte ošklivé (1948) a Holky nemaj ponětí (1950). Právě jim by Rozruch mohl dělat předskokana, prequel. Vian si tam i tady s gustem zahrál na autora americké drsné školy. Ačkoli všemi těmi texty, a Rozruchem v Andénách asi nejvíc, prosvítají, zejména v sexuálních a násilných scénách, ohlasy a vlivy ryze francouzské: od Donatiena de Sade ke Guillaumu Apollinairovi. A pak samozřejmě Alfred Jarry, autor Nocí a dní nebo Skutků a názorů doktora Faustrolla, patafyzika, jako vděčná inspirace, která to celé dává do pohybu: strukturálně i jazykově. Ta novela je bez příběhové hlavy a paty; vykloubený je jak průvodní motiv (honba za originálem jednoho „zupáckého paznehtu“ plus nečekaně nalezené rodinné příbuznosti), tak samotná řeč (rozkvetlá nesmyslnou obrazností stejně jako groteskní lyrikou). A je to právě řeč, která tu „manickou smršť absurdních situací“, jak píše v doslovu editor Ondřej Kavalír, roztáčí a pohání.

Obsahově je ten příběh spíš banální: sejdou se dva a dva a rozjedou pátrání po zmíněném magickém předmětu. Pátrají po celém glóbu: na moři i na souši, v podzemí i ve vzduchu, v automobilu i na lodi. A nejen v textu, taky v textu v textu, v „rukopisné“ vsuvce, kde hraje hlavní roli Baron Visi, čili anagramaticky sám Boris Vian. Končí to samozřejmě totálním popřením té rozjeté, málem detektivní pátračky: nalezený pazneht mizí obloukem v mořské hlubině a zbylá dvojka aktérů pak v zatáčce pobřežní silnice, přičemž „oko boží nepřestává je sledovat“.

Ti dva přeživší jsou od policie: Majora, který představuje „jedinečný prototyp kreténa“, doprovází kolega Lůzyhněv, generátor klíčové repliky celé knihy: „Copak? Svrbí vás šourek?“. Ti dva nepřeživší pak byli hrabě Adolfín, jenž svou vizáží nápadně připomíná Johnnyho Rottena zamlada, a jeho druh Serhomil Branivrak, který je „uhněten z nejjemnějších koprdelců“, čili kopanců do řiti. Z dalších aktérů pak stojí za zmínku ještě Adolfínův sluha Zuzle, jehož závěrem příběhu chytne destruktivní fantas – a který měl možná v kreslířově peru za předobraz Martina Gora z Depeche Mode. Už jen pro všecku tu krev, v níž samozřejmě končí jeho mrzké žití…

Rozruch v Andénách je text, který se nadšeně ohlíží za tím, co bylo, stejně jako lačně vyhlíží, co bude. Ohlíží se za avantgardními výboji francouzské literatury, od patafyziky po surrealismus, a vyhlíží svobodné pole literární postmoderny, hravé parodie všech slohů a stylů, co měly pré ještě dekádu dvě po Vianově předčasné smrti. Je s podivem, jak se na tuhle pestrou vlnu dokázal Penograf suverénně napojit. Jak Ouředníkova Viana vzal za svého, jak text přečetl zleva zprava, shora dolů, ve všech vrstvách, a komiksově adaptoval se všemi intertextovými hrami a hříčkami. Takže příště třeba Mejdan u Léobilla nebo Podzim v Pekingu? Anebo nějaký ten Jarry, případně Raymond Queneau? Penograf by jim slušel. A oni jemu taky.

 

Přidat komentář