Branko Jelinek: Oskar Ed – Můj největší sen

oskarOskar Ed československého komiksáře Branka Jelineka se vrátil. Po deseti letech od vydání posledního dílu sešitové trilogie (2003, 2004, 2006) vychází pod hlavičkou nakladatelství Lipnik třistapadesátistránkové album formátu A4 v pevné vazbě: Oskar Ed: Můj největší sen. Monumentální není jenom forma autorova comebacku, monumentální je především obsah. Zejména ve srovnání s další produkcí nakladatelství, třeba s kresebně i scenáristicky neduživým počinem Mor dvojice Mašinová & Stibitzová, o kterém jsme pojednali v únorovém a srpnovém UNI – a který má tematicky s Jelinekovou novinkou minimálně jedno společné. Kdo si vzpomene na uvedenou autorovu trilogii, může mít při konzumaci jeho aktuálního počinu výhodu. Ví zhruba, kam zavítá: do černobíle kresleného světa úzkostných fantazií, které dávají titulnímu klukovi zřejmě jedinou šanci uniknout z rodinné konstelace. Ta je pro něj vyloženě likvidační. Pokud byl úběžníkem trilogie fantomatický otec, výhružné a po většinu času osobně nepřítomné monstrum, které nahání Oskarovi strach a následně v něm probouzí hluboký pocit viny za vlastní existenci, pak v novince je to vlastně stejně. Slabošský nekňuba, který hází na svoji ženu a svého syna odpovědnost za vlastní selhání a prohry, je tu ovšem osobně přítomný od počátku do konce. Úvodem nasedá do automobilu. Po jistém svém dřívějším prohřešku chce vyvézt rodinu na klíčový výlet, touží se pochlapit, předvést v dobrém a ještě lepším světle. Jenže očekávání zklame hned za prvním bukem: otec je komunikačně impotentní, jednáním pak trapně infantilní, stokrát horší než osmi- desetiletý Oskar. Zatímco matka jeho výlevy trpně přijímá, Oskar revoltuje – začíná unikat, otvírat prudce stavidla svých fantazií a snění, podepřených zřejmě mixem duševních chorob, od epilepsie po schizofrenii.
Cesta plyne v nesmyslných hovorech, kdy nikdo nikoho neposlouchá, nikdo nikomu nerozumí, nikdo neví, proč se vlastně mluví. Absurdní drama říznuté psychologickým hororem à la Lynch nebo Cronenberg. Branko Jelinek zvládl na výbornou udržet v rozsáhlém albu, kde padne hodně slov, dějovou dynamiku – nejen funkčním užitím průvodního motivu výletní cesty vozem, především prolínáním různých dějových linek, časových rovin a symbolických předmětů, které putují příběhem po vlastní ose. A ještě něčím: zhmotňováním, přesvědčivou vizualizací Oskarových psychických stavů, jeho strachů, úzkostí, nesouhlasu a vzteku; například nosnými „záběry“ zevnitř těla. Oskar má možná nějaké výjimečné psychické schopnosti. Ne náhodou mu obličej kryje bílá maska, která mu bere reálnou tvář a dělá z něj „bledý přízrak“. Ne náhodou je ve škole i v rodině otloukánkem, outsiderem, nežádanou, spíš trpěnou existencí, hromosvodem pro psychické nevyrovnanosti a problémy druhých, potažmo celého světa. Oskar je v základě romantický (anti)hrdina. Zjitřená duše v osudové pasti. Otec totiž nakonec zvítězí: zbaví se matky a zlomí dítě. Zničí překážku a otevře dokořán cestu svým projekcím.
Není těžké dobrat se, jaký je Oskarův „největší sen“. Respektive jaký mohl být. Těžší je najít v současném českém komiksu pro Jelinekův výkon konkurenci. Na příbuzné notě rozvíjejí své práce Vojtěch Mašek & Džian Baban pod hlavičkou „monstrkabaretu Freda Brunolda“. Jisté spojnice, zejména ve výtvarné rovině, se dají najít i u Karla Jerieho – viz jeho a Kosatíkův titul Češi 1968: Jak Dubček v Moskvě kapituloval. A dál? Branko Jelinek prostě napsal a nakreslil výjimečnou knihu. Bude se o ní mluvit letos na cenách Muriel. Bude se o ní mluvit za deset let. Jako se teď mluví o jeho trilogii, zmíněné úvodem.

Lipnik, 2016

Přidat komentář