Milo Manara: Caravaggio

překlad Denisa Streublová, Crew, Praha 2020

Mila Manaru, letos pětasedmdesátiletého, známe v Česku jako velkého komiksáře, který pracuje vydatně z lidskou sexualitou, s krásou a potenciálem nahého ženského těla; jeho útlé a dlouhonohé krasavice jako by vypadly ze slavné fotografie Helmuta Newtona z jednaosmdesátého roku, kde pod titulem „Ony přicházejí“ hrdě pochoduje čtyřka nahých modelek. Vedle erotického komiksu (v češtině třeba titul Klik!, 2017) bere Manara látku i z minulosti: buď přepisuje a překresluje do aktuální podoby konkrétní literární klasiku (například Apuleia a Swifta, viz Gulliveriana/Zlatý osel, 2017), nebo jde po silných životních příbězích, jako v albu Borgia (2013), realizovaném ve spolupráci s Alejandrem Jodorowskym – anebo v novince nazvané prostě Caravaggio, vydané v originálu v letech 2015 a 2018, a v češtině pak před pár týdny péčí nakladatelství Crew.

Caravaggiův život (1571–1610) byl jedno velké drama. Vznětlivý a výbušný malíř, který začínal s manýrismem a později otevřel hlavní výtvarný tah k baroku, žil a tvořil naplno. Jedno mu splývalo s druhým: když maloval biblické výjevy, pak s živými figurami, které pečlivě aranžoval do výsledné kompozice. Opisoval z reality tak silně, jako později fotografie nebo film; jeho plátna dramaticky dýchají, chvěje se v nich nejen příslovečné světlo a stín, ale i lidská vášeň, celý repertoár emocí. Manara má ke Caravaggiovi přirozeně blízko. A nejen tím, že jsou oba Italové a že Manara studoval na univerzitách v šedesátých letech malbu a architekturu; taky svým uměleckým přístupem.

Manarovy scény, ať v otevřené krajině, nebo v labyrintu města, jeho palácích i věznicích, ale hlavně postavy napříč všemi společenskými patry, které uvádějí ty scény do pohybu, fungují jako nebezpečně silný magnet: poutají divákův pohled, okamžitě a trvale, svou tělesností, reálnou „hmotností“ svých výrazů, gest, postojů; textová složka hraje druhé housle.

Caravaggio, v komiksu stylizovaný (ovšem podle dochovaného posmrtného portrétu) jako mušketýr, bral skutečnost komplexně, hltal ji očima dítěte, viděl ji v její čistotě a magii, v přirozeném souzvuku lidí a věcí, noci a dne. Nerozlišoval mezi světskou a náboženskou scénou, mezi vrchností a spodinou, kardinálem a kurvou; byl génius i naiva, hrdina i psanec. Život, s nímž se opakovaně surově zapletl, a to hlavně v kulisách dekadentního, zvesela upadajícího Říma, nasáklého surovou animalitou a intrikami všeho druhu, se mu stal drogou. Bral čím dál víc, a nemohl skončit jinak: předčasnou smrtí na břehu moře. S rukou nataženou do dáli, k obrazům, které přijdou po něm. Zatímco různí vykladači spekulují o Caravaggiově homosexualitě nebo aspoň bisexualitě, která v něm zasela neklid, jak lidský, tak umělecký, Manara vnáší do hry prvek věštby: tajemná cikánka vyčte po příchodu do římské metropole mladému malíři z tváře, že je „syn temnoty“, člověk noci, stínu, plný démonů – vampýr, kterého jednou zabije slunce.

Ten komiks funguje jako průvodce malířovým životem a dílem, ale i jako obecný příběh o spalující touze, o iracionálním puzení, které člověka žene bezhlavě kupředu, bez ohledu na vlastní i cizí ztráty, bez ohledu na stávající i budoucí. Manara podtrhl v Caravaggiovi jistou zvířeckost, která převálcovala jeho rozum. Kdyby mozek v tom souboji zvítězil, možná by to měl Michelangelo Merisi, jak znělo jeho oficiální jméno, na světě snazší. Jenže sotva by pak maloval tak výjimečně, provokativně, novátorsky. Sotva by pak znamenal dneska tolik, co znamená: pro dějiny umění obecně i konkrétně pro Mila Manaru.

 

 

Přidat komentář