CIESLAROVO POSLEDNÍ OHLÉDNUTÍ

Smrt Jiřího Cieslara 16. ledna 2006 vzala porevoluční české kultuře kritika evropského formátu: mnohasměrně erudovanou osobnost typu Šaldy, Teiga nebo Chalupeckého, která namísto deskriptivní analýzy a komparace jednotlivá díla intenzivně prožívala, nechávala je do sebe vstupovat a svoje přesné a citlivé záhledy předávala papíru s nonšalancí montmarterského poety z počátku minulého století – jedno, zda-li se jednalo o italskou nebo francouzskou kinematografii, deníkovou literaturu, jungiánskou psychoanalýzu, Giacomettiho sochu Kráčejícího muže anebo fotografa Viktora Koláře.
cieslarCieslara přitahoval detail, byl posedlý barthesovským ,punctem‘ – nenadálým, iracionálním zábleskem, který z textu anebo obrazu vychází a následně uvolňuje proud asociací. Ostatně zalistujeme-li jeho dvěma vrcholnými knižními opusy z přelomu let 2003 a 2004, tituly Hlas deníku a Kočky na Atalantě, nelze si nevšimnout, jaký důraz kritik přikládal nevědomí, iracionální složce osobnosti, s jakou pozorností vnímal rysy lidské tváře, ruce člověka, sledoval jeho gestaci atp. – mnohastránkové statě věnoval motivu všudypřítomných koček ve Vigově filmu Atalanta, Kolářovu černobílému snímku, který zachytil pohled horníka na rýsující se ňadra pod blůzkou dívky na vedlejším sedadle, Concettinu ohlédnutí.
Cieslar se narodil ve znamení Vodnáře, 7. února 1951, v Praze na Žižkově. V osmnácti začal studovat světové srovnávací literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; po roce, kdy byl obor zrušen, přešel na filmovou vědu a historii – absolvoval roku 1975. Následujících patnáct let pracoval jako redaktor filmového čtrnáctideníku Záběr, souběžně redigoval samizdatové periodikum Acta incognitorum eruditorum, kam přispíval recenzemi a kde publikoval na pokračování obskurní román Zločin na Jemništi. V roce 1987 vydal pod hlavičkou Československého filmového ústavu svoji první knihu: monografii Luise Bunuela, španělského filmaře, v jehož poetice kromě černého humoru a antiklerikalismu vždycky zářily iracionální motivy, roznícené na přelomu dvacátých a třicátých let surrealismem.
cieslar2Jestliže Cieslar v knize cituje Bunuela, jenž si provždy „uchoval ze surrealismu to, co mi umožnil objevit v mém nitru: ostrý konflikt mezi principy přijímané morálky a mou vlastní mravností, rodící se z instinktu a aktivní zkušenosti“, jednak tím postavil do ironického světla dogmatickou předmluvu Vítězslava Rzounka, jednak symbolicky formuloval svůj vlastní kritický přístup k uměleckému dílu, bez ohledu na rétoriku doby: ačkoliv Cieslar otiskl za tzv. normalizace stovky textů, svou vlastní mravnost v nich nikdy nepodvedl, stejně jako z jeho psaní nezmizel prostor intimity, v němž se kritik potkává s autorem – stvrzuje to libovolná strana ve svazku Concettino ohlédnutí (1996), jenž má v podtitulu dataci 1975–1995.
Po revoluci Jiří Cieslar nastoupil do obnovených Literárních novin, kde vydržel až do jara 2005, kdy se redakce rozpadla; od loňského podzimu pracoval v nově vzniklém kulturním týdeníku A2, který otiskl jeho poslední články. Spolupracoval s populárními časopisy (Reflex, Týden), stejně jako s odbornými periodiky (Kritická příloha Revolver Revue, Iluminace, Film a doba). Působil také jako pedagog: od roku 1990 přednášel ,filmologii‘ na Filozofické fakultě UK, posledních deset let vedl tamější Ústav filmových studií. Že osobnostní naladění vyhledává duchovně příbuzné texty a díla s podobným nábojem, potvrzuje i předčasně uzavřený příběh Jiřího Cieslara: jeho sebevražda jako by rezonovala nejen v touze „vyslyšet svůj nejspodnější hlas“, o níž hovoří v předmluvě k Hlasu deníku, souzní také s celoživotní tematickou posedlostí „celkem osobnosti a její krizí“, stejně jako s obdivnými texty, které kritik věnoval jednomu ze svých tvůrčích vzorů – Janu Lopatkovi. Ten spáchal sebevraždu v roce 1993.  foto archiv

Přidat komentář