Daniel Clowes: Dívka jménem Patience

Jako druhá publikace komiksového nakladatelství Trystero, se sídlem na pražských Vinohradech, vyšlo s vročením 2016 album Daniela Clowese Dívka jménem Patience. I originál je letošní, takže čtenář zbystří – to musí jít vážně o majstrštyk. Jenže nejde. Ani náhodou.
Clowes (1961) se představuje samostatnou knihou českému čtenáři poprvé. Stručný medailon závěrem přítomného svazku uvádí, že má na svém kontě mimo jiné titul David Boring (2000). Dvakrát nomen omen: sto osmdesát stránek Clowesovy Dívky nudí („boring“) – a vyžaduje na straně konzumenta hodně vysokou dávku trpělivosti („patience“), aby to vůbec dokoukal/dočetl.
O co jde? O nic víc než o klasickou pomstu za zločin na vlastní krvi. Vyprávěnou v klasickém komiksovém střihu. Žánrově na pomezí science-fiction, detektivky, lovestory. (I když to pořadí je v komiksu přesně opačné.) Znáte třeba Vránu Jamese O’Barra? Pak jste na správné stopě. Hlavní hrdina Clowesova alba je nekňuba, outsider, nula. A přesto se snaží, aby měla jeho dívka aspoň jediný důvod proč si ho vážit. Proč ho milovat. Podaří se: On a ona se budou množit. Že by dítě jako zhmotnělé alibi, nová šance, nový život – náhražka za ten vlastní, co se tak nějak sám od sebe pokazil?
K množení ale nedojde. Naopak: Někomu dojde trpělivost a Patience s nadějí v břiše zabije. Nula, outsider, nekňuba nejdřív roky, dekády trpí, aby se pak náhodou dostal k stroji času. Někdo by se vydal do minulosti „na rozkaz císaře“ (Čtyřlístek), jiný pak „zabít Adolfa Hitlera“ (Jason). Ovšem Clowesův hrdina jde za svým: Musí zachránit Patience, a především důvod, proč vlastně sám ještě žije – své dítě. Jenže nedaří se: stroj času s ním mrští jednou příliš dopředu, podruhé příliš vzad. Hrdina si ani tady, ani tam neví moc co počít. Tak se trochu porve, něco rozmlátí, a šup zas někam jinam, dál. Jako v počítačové hře.
Sto osmdesát stránek s poměrně bohatě naditými bublinami je na čtenáře velmi rychle příliš. Scénář je řídký, motivy se opakují, takže zvídavost střídá záhy nuda. A k tomu ta kresba: Clowes je výtvarný diletant. Chce být realista, ale nezvládá proporce svých figur. Nezvládá malovat postavy v pohybu. Nezvládá držet vůbec rysy jejich tváře. Člověk má pocit, že Patience je v albu opakovaně někdo jiný. Když to zkouší ve filmu Luis Buñuel (Ten tajemný předmět touhy, 1977), funguje to, je to vtipné. Když to zkouší v komiksu Clowes, nefunguje to, je to trapné. Někdo jistě naletí na ostré, zářivé barvy (viz obálka), a výtvarné prohry si nevšimne. Někdo ale nenaletí a všimne si.
Kdyby bylo Danielu Clowesovi deset dvanáct, dala by se mu vystavit omluvenka. A doporučit doučování. Kdyby naivitu vyprávění i kresby stylizoval v parodickém, absurdním duchu, možná by mělo jeho album sílu, probudilo by se k životu. Takhle nemá nic. Vůbec nic. Je mi líto. Zbytečná kniha.

Trystero, 2016

Přidat komentář