Po dvou obsažných životopisech Boba Dylana vydaných v češtině přichází nyní překlad dva roky staré práce Davida Daltona. Nepochybně by mohla být velmi atraktivním úvodem do problematiky, nicméně k porozumění a vychutnání si nejrůznějších narážek i pozoruhodných informací musíte mít v malíku nejlépe všechno z písničkářovy (alespoň oficiální) produkce. A pokud možno leccos dalšího: tak třeba sdělení, že se Dylan naučil za večer celou Guthrieho písničku Tom Joad, začne být patřičně zajímavé, až když si vzpomenete, že nejde o tříslokový popěvek, ale baladu o sedmnácti strofách. Současně by ale čtenář neměl o legendárním písničkáři nic moc dalšího vědět, protože kniha, jakkoliv plná zajímavostí, vcelku nepřináší žádné zásadní novinky, snad kromě toho, co od vydání předešlých biografií takříkajíc přinesl čas.
Původním záměrem měl být jakýsi průnik do Dylanova způsobu myšlení, ale autor na tomto zadání zjevně nikterak nelpí, naopak opakovaně čtenáře ubezpečuje o mistrově nepolapitelnosti, neproniknutelnosti či proměnlivosti, a podává tak již notoricky známý disportrét manipulativního chameleona. Výsledkem je nakonec jen další životopis, navíc s nevyvážeností brutálně překračující všechny předchozí dylanovské biografie, jako by autor upřel pronikavé chronologické rybí oko kamsi k Highway 61 Revisited: z 362 stran hlavního textu se autor ve čtvrtině dostává k The Times They Are a- -Changin’ (1964, třetí studiové album, Dylanovi je dvaadvacet), v polovině k Blonde On Blonde (1966, sedmé album, čtyřiadvacet let), ve třech čtvrtinách k New Morning (1970, jedenácté album, dvacet devět let). Na dalších více než čtyřicet let vcelku činorodého života a dvaadvacet řadovek – ano, včetně Blood On The Tracks, Rolling Thunder Revue, Desire, křesťanských alb, Oh Mercy, Never Ending Tour či Love & Theft – zbývá už jen poslední čtvrtinka.
Množství shromážděných podkladů přitom tvoří solidní základ, jen není jasné, proč autor vybral právě tyto informace či citáty, proč se zaměřil na tento detail či naopak vynechal lecjakou jinou dosti zásadní věc. Kdyby se byl třeba býval pohroužil do setlistů nahrávacích sessionů a v klidu pročetl všechny dostupné rozhovory s Dylanem, který zdaleka ne vždy blábolí nesmysly, nebo s jeho spolupracovníky, možná by se opravdu něčeho nového dobral. Namísto toho je text zatížen poněkud samoúčelnými literárními exhibicemi, neadekvátními mohutnosti svazku, a poetickým výrazivem ne vždy nutně trefným: těžko soudit, protestsong If I Had A Hammer snad autor mohl někde slyšet v nějaké „nasládlé“ verzi, ale songster Richard Rabbit Brown neměl hlas „unylý“ ani omylem. David Dalton je označován za jednoho ze zakladatelů magazínu Rolling Stone (poněkud sporné) před bezmála půlstoletím, a je také spoluautorem jediné autorizované biografie Beatles, a jako takový se skutečně výborně orientuje jak v Dylanově produkci, tak i v nejširším kontextu americké muziky. Je ovšem otázkou, proč je sama o sobě zajímavá historka o znovuobjevení Mississippi Johna Hurta vylíčena na úrovni neseriózního drbu; uvedení písničky Emotionally Yours jako kapely nemůže být nic jiného než ledabyle opsaný booklet CD z Bobfestu; Cashovo I Still Miss Someone se scvrklo na I Miss Someone nejen v textu, ale i v rejstříku. Překladatel odvedl na rozsáhlém a rozevlátém textu úctyhodnou práci, jen v případě jižanské harfy (harp), což je každopádně foukací harmonika, se možná ocitl ve vleku autorova neklidného Pegastanga či Mustangasa.
Samozřejmě Daltonův pozdně beatnický sloh je již značně antikvován, dnes už je to jen takový Vrchlický s drobky marihuany ve vousech, ale třeba právě tohle bude leckomu po chuti. Tahle kniha zkrátka „je pro starý“: čtenářské ohlasy jsou vesměs příznivě – není pochyb, že notorických posluchačů vinylových Highway 61 Revisited, kteří se dosud přezíravě vyhýbali dylanologickým tlustospisům, se po světě dosud belhají početní zástupové. A akademicky suchá, to tahle kniha tedy věru není.
65. pole, 2014, přeložil Ladislav Šenkyřík
