David E. Fishman: Pašeráci knih

Tušíte, jakou knihu byste chtěli číst, kdybyste věděli, že zřejmě brzy zemřete? Knihovníci z vilniuského ghetta to během druhé světové války zjistili bezpečně. Internovaní Židé už věděli, že kromě zoufalých životních podmínek je – dost možná – čeká odvoz do lesa Ponary a poprava. A v této situaci se zájem o knihy výrazně zvýšil. Ovšem ne tak, jak by si osvícení vilniuští knihovníci přáli. Půjčovaly se totiž hlavně detektivky a jiná lehká četba, zájem o seriózní tituly poklesl. Nicméně, kniha se podle tehdejších čtenářů stala něčím jako drogou – místo alkoholu, cigaret a normálního života.

Samozřejmě, ne všichni četli detektivky. Našli se i tací, kteří v pauzách mezi nucenou prací hltali sbírky poezie. V každém případě, knihy tehdy nabraly na významu. A nejen pro nedobrovolné obyvatele ghetta. Do Vilniusu totiž zamířili i nacističtí odborníci – hebraisté, s přesně určeným cílem – vydrancovat obrovské kulturní bohatství Vilniusu, „litevského Jeruzaléma“ či „Jeruzaléma severu“. Byli to lidé vědomí si významu knih – svůj úkol brali jako „zabavení filozofických zbraní našim nepřátelům“. Vzhledem k neskutečně rozsáhlým knižním pokladům ale na ten úkol nestačili – v itineráři měli i další židovské knižní sbírky Evropy – proto potřebovali spolupráci místních. Někteří obyvatelé ghetta se tak stali členy „papírové brigády“, která měla pomoci nejcennější svazky vytřídit k odvozu do Německa. Všechno ostatní mělo jít do stoupy.

Tady začíná strhující příběh Pašeráků knih – ne „podle skutečných událostí“, ale jako vylíčení toho, co se opravdu stalo. Členové „papírové brigády“ se rozhodli, že co největší počet knih zachrání. Knihy, ale i deníky, dopisy, zrovna tak svazky Tóry a vybavení synagog pašovali z území, která zůstala mimo ghetto, dovnitř. Zatímco jiní se snažili pronést dovnitř potraviny, oni nosili na vlastním těle knihy. V případě odhalení by následoval trest smrti. Propašované literární poklady pak důmyslně ukrývali na různých místech přeplněného ghetta.

V příběhu se nejplastičtěji rýsují dva výrazní básníci – Šmerke Kačerginský a Avraham Suckener. Zúčastnili se tohoto duchovního odboje – i toho skutečného, protože židovská odbojová organizace pašovala do ghetta podobně jako knihy zbraně. Před nacistickou likvidací ghetta odbojáři vyhlásili povstání. Demoralizované obyvatelstvo se k nim ale nepřidalo, druhé varšavské povstání v židovském ghettu se neuskutečnilo. Odbojáři včetně členů „papírové brigády“ nicméně z ghetta uprchli. Čekalo je překonání dvou set kilometrů otevřenou krajinou do nejbližšího lesa, do partyzánské zóny. Stali se partyzány, a kromě nacistů museli čelit antisemitismu rozšířenému mezi svými spolubojovníky. V praxi to vypadalo tak, že v akci si bylo nutno dávat pozor, aby vás váš parťák nezastřelil zezadu. Do Vilniusu se Židé vrátili v řadách partyzánů, případně jako přeživší uprchlíci. Jeruzalém severu už neexistoval. Z osmdesáti tisíc Židů jich přežily tři tisíce. Úkryty ovšem začaly vydávat knihy, rukopisy a tiskoviny, a první starostí partyzánů – knihomolů bylo založit židovské muzeum.

Počátkem padesátých let se situace neuvěřitelně zopakovala. Tentokrát přistoupil k likvidaci židovského knižního bohatství antisemitský stalinismus. Knihy teď chtěly zničit komunistické úřady – opět ve snaze zabavit „filozofické zbraně nepřátel“. A na veterány knižní války čekalo další kolo energických a velkorysých pokusů zachránit, co se dá. Kulturní poklady se opět pašovaly z oficiálních sbírek do úkrytů, případně mimo území Sovětského svazu.

Když už byli zachránci povětšinou v emigraci, nastalo ještě jedno kolo, v němž figuroval především osvícený ředitel vilniuské knihovny. Nechal desetitisíce židovských knih ukrýt ve vlastních depozitářích – v kostele sv. Jiří. Když už je koncem osmdesátých let bylo možné zkatalogizovat, museli se najmout penzisté. Po čtyřiceti letech mocenské ignorace už neexistovali odborníci, kteří by byli schopní číst hebrejštinu a jidiš. Americký autor knihy David E. Fishman se seznámil s příběhem, když byl na počátku devadesátých let pozván do Vilniusu, aby pomohl s odhadem znovuobjeveného knižního bohatství.

Na to, že jde o literaturu faktu, se kniha překvapivě soustředí na příběh a profily protagonistů. Vystihuje jejich lidské stránky, neglorifikuje je, dává přednost porozumění pro slabosti, a dokonce i humoru, i když černému. Přesto z četby mrazí. Knihy v tom příběhu přestávají být spotřebním či odborným zbožím a mění se v něco daleko podstatnějšího. Jedna z členek „papírové brigády“ se po letech pokusila odpovědět na otázku, proč nastavovala krk – za knihy: Měla tehdy pocit, že nejde jenom o ni.

Pašeráci knih vzhledem k svému tématu můžou zůstat na policích knihkupectví mezi knihami o historii, o druhé světové válce, o Pobaltí, o Sovětském svazu… Bylo by to jisté nedorozumění. Jedná se o strhující existenciální výpověď o lidské duchovní identitě, o sebeúctě a o tom, co znamená přežít doopravdy.

 

Pistorius & Olšanská, Praha 2018, překlad Martina Neradová

Přidat komentář