Pavel Šrut – Básník v kouzelnickém županu

Kdysi jsem překládal jména svých přátel – někdy i nepřátel – do latiny. Básník a ornitolog Jiří Plaček byl Georgius Praeficus (což je maskulinum od plačky, neznamená to, že by přeložený přítel byl „prefikaný“), jeho jmenovec filozof Jiří Němec byl Teutonicus etc. U Pavla Šruta jsem si nebyl jist původem jeho podivného jména. V nouzi nejvyšší jsem se ho zeptal, zda etymologie Šruta vůbec zná. Pavel si vyžádal čtvrtku (vína i papíru) a na tu papírovou napsal:

Šrut

Žrut

Žrout

Náš přední básník se od té chvíle latinsky jmenoval Paulus Voratius. Když jsme později vydali společnou knížku Cadus rotundus – Sud kulatý, oba jsme jako autoři končili na -ius, a tudíž se vedle sebe pěkně vyjímali. Voratius a Brikcius. Jako bychom byli vtesáni do trenčínské skály, hned vedle obscénních fórů římských setníků. Naše poezie ve zmíněném svazku ovšem obscénní není, i když jde většinou o verše milostné.

Nepsali jsme ovšem jen proto, aby se nám lépe balily holky. Chvílemi jsme psali o sobě, tj. každý o tom druhém, často škádlivě. Pavel například napsal fejeton Na výletě s třemi Evženy, kterýžto titul si vypůjčil od Jana Vodňanského. Podotýkám, že Jana později odškodnil, když mu nabídl napsat o nás oslavnou báseň na záložku Sudu kulatého. Pamatuji si jen:

Čtěte Brikcie i Šruty

Jejich tlusté konvoluty.

Co se týče Šruta

To mi hlavou vrtá.

Co se týče Brikcia

Má honorář u CIA.

Když jsem si přečetl text o třech Evženech, nemohl jsem Pavla literárně nezvěčnit ve své povídce I ty, Šrute:

…Pak jde vše ráz na ráz. Ještě jednu sklenku sektu na cestu – zřejmě na cestu do nejlepšího ze všech možných světů – a pak už se Panenka poroučí. Před sektbarem se zhluboka nadechne a definitivně rozběhne Moravskou ulicí, pochopitelně tím správným směrem…

Správný směr nemůže nevést ke správnému cíli – a ten se nachází na bližší půli centrálního dvorce pražské Štvanice. Panenkův partner ve čtyřhře, básník Pavel Šrut nestačí pozdě příchozího ani pozdravit, pouze jej bleskurychle upozorní na blížící se return. Protihráčům se zřejmě podařilo vybrat Panenkovo podání, jež podle všech indicií bezprostředně předcházelo začátku našeho příběhu.

Míček se neúprosně přibližuje. Básník Šrut dvorně ustoupí za postranní čáru, aby měl Panenka více místa. Následuje varietní lob, za nímž se k síti postupující protivníci sice otočí, na jehož doběhnutí však rezignují. Básník Šrut se vrací na kurt, aby Panenkovi složil veršovaný hold. Uznáním nešetří ani protihráči, v nichž teď Panenka bezpečně rozpoznává tenisové velikány Connorse a Nastase. Schema prvního fiftýnu se pro velký úspěch v nepatrných obměnách opakuje, dokud Panenka čtvrtým lobem nevyhraje své podání.

Za bouřlivého potlesku nadšených diváků dochází k výměně stran, „Panenka, Šrut – jedna nula v prvním setu,“ ohlašuje empire a tenisové kvarteto se usazuje na odpočivadlech…

Servíruje Mr. Nasty. K Panenkově úžasu se při tom obejde bez míče. Básník Šrut duchapřítomně ustoupí za čáru i při této tenisové pantomimě. Panenkovi nezbývá než imaginární míč vrátit. Jimbo ukazuje, že míč dopadl za čáru. Rozhodčí jeho reklamaci bez váhání potvrzuje. Básník Šrut zůstává za čárou, neboť není o čem oslavně veršovat. Neviditelný míček létá sem a tam, ale úspěšně přistává pouze na české půli. Všechny Panenkovy servisy, returny i smeče končí v autu. Jeden z neexistujících míčků dokonce dopadne až na tribunu. Shýbne se pro něj starý pán povědomého vzezření. Celý stadion uctivě povstane. Starý pán míč obřadně pozdvihne, s autorskou pýchou k němu vzhlédne a pak jej elegantně hodí zpět na dvorec.

Na kontě soupeřů naskakují hry, sady a posléze i zápas. Panenka s externistou Šrutem prohrávají tuto antonioniovskou partii s nulou bez jediného fiftýnu. Vize nejlepšího světa se rozplývá v nastavší entropii. Stres vrcholí a Panenka se probouzí. Udiveně zjišťuje, že sedí na odpočivadle, na němž po prvním gamu skutečného zápasu za stavu 1:0 usnul.

Panenka vstává. Sběrač hodí míček. Panenka míček ke gaudie publika ohmatává, jako by nemohl uvěřit, že je skutečný. Hra může normálně pokračovat. Panenka doslova exceluje. Básník Šrut se po každém míčku vrací na kurt se stále novými ódami. Mr. Nasty salutuje, zatímco Jimbo se uznale uklání. Vidina nejlepšího světa znovu nabývá zřetelné kontury. Publikum se ocitá v extázi. Dámy v róbách omdlévají, kavalíři je křísí nebo hrozí pěstí proti nebesům, nad stadionem se vznášejí balony, kolem projíždějí houkající vlaky, na tribunách burácí neutuchající potlesk.

Panenka s básníkem Šrutem vítězí. Přistupují k síti nejlepšího ze všech možných dvorců na tomto nejlepším ze všech možných světů, aby objali poražené. Jenže chyba lávky. Starý šprýmař Jimbo se začíná do Panenky strefovat zdaleka ne imaginárními míčky, které mu Mr. Nasty pohotově podává. Postupně se k nim přidávají sběrači a nakonec i diváci, kteří míčky vytahují ze svých překvapivě hlubokých kapes. Svůj míček si hodí i básník Šrut. „I ty, Šrute?“ stačí ještě vykřiknout Panenka a jako živý terč pádí k balonu, který mu ze samotného nebe sestoupil na pomoc…

Když povídka vyšla, Pavel moc potěšen nebyl, Antonín Panenka ještě méně. Já ale naprosto. Moji povídkoví hrdinové si naštěstí brzy povšimli, jak se raduji – a odpustili mi. Pavel by to nepochybně napsal ještě lépe. Ostatně k tomu, co Pavel psal – a zejména dělal – za mými zády, se nemusím vyjadřovat. To po jeho odchodu učinili kvalifikovaní i nekvalifikovaní jiní. Stačí, když uvedu z autopsie (nikoli pitvy, ale vlastní zkušenosti), co se dělo tváří v tvář.

Pavel bydlel kdysi v Kolínské a už tehdy míval doma na sobě vyloženě kouzelnický župan s mnoha hvězdami. Pak se i s županem přestěhoval do Sázavské. Právě tam jsem jednoho pozdního večera přijel taxíkem. Chtěl jsem Pavla odvézt na kraj Prahy, kde nabízeli vzácnou whisky, a tím navázat na Pavlův kongeniální překlad mé latinské básně Viscum vobiscum:

Dneska whiska

Si tě získá.

Čím je starší

Máš ji radši.

Pavel bydlel ve čtvrtém patře bez výtahu. Požádal jsem taxikáře, aby zahoukal, a on mně vyhověl. „Tatata, tátátá, tatata“, což je SOS. Pavel se objevil v okně, samozřejmě v županu, a jeho hvězdná kouzelnická ruka se z okna natáhla přes ulici, až se ukazovák dotkl nežádoucího taxíku. „Pošli ho pryč!“ zavelel Pavel. Jeho povel nebylo možné nesplnit. Zhrzený taxikář odjel a my zašli za roh na plebejského panáka. Pavla se dotkly moje údajně panské manýry a navíc zrovna pracoval na libretu jakési námořnické operety.

Jednou natáčela ČT krátký film o Sudu kulatém. Zavedli nás do studia, kde u stolu seděli Pavel Landovský a jeden z herců Dušků. Na druhé straně stolu se miliskoval najatý milenecký pár. Oba herci do sebe ládovali servírované utopence. Stůl se ovšem prohýbal pod stohy knih. „Co tady dělají ty knihy?“ zahřímal Pavel a nechal se dlouho přemlouvat, aby nesabotoval natáčení. Za naše vysoce kvalifikované vystoupení jsme dostali almužnu, jak už tehdy bývalo v ČT zvykem. Když jsme se později uklidňovali u piva, uzavřel Pavel smutnou historku slovy: „To jsme se tam mohli bavit o houbách.“

Jindy jsme měli večer ve Viole – a nebyli jsme sami, kdo tam recitoval. Vzal jsem s sebou – na pódium, nikoli do publika – syna Eugena, vlastně tehdy synka. Když se Pavel dozvěděl, co plánuji, přivedl rovněž svého synátora. Nejen kvůli symetrii, ale z celé plejády vesměs dostatečných důvodů. Když jsme se recitací sdostatek znavili, nastoupili potomci. Ti škodolibější z přítomných pak všude vyprávěli, že naše děti byly lepší než my. „A to není snadné,“ dodal by Pavel Šrut, kdyby se mu nepodařilo zabránit sepsání této jedné z možných chval jeho osoby.

Věru nesnadné bylo – a stále je – přeložit Dylana Thomase lépe, než to učinil právě Pavel. Fenomenálního deklamátora básní svých i jiných básníků sice před Pavlem přeložila básnířka Jiřina Hauková, žena Jindřicha Chalupeckého, ale Pavlovi se překlad básní halekaných z hlásných vrchů tak vydařil, že si na další pokus jen tak někdo netroufá. Největším zážitkem však je naslouchat přednesu velšského barda samotného, tedy v jeho mateřské angličtině. Velština byla jeho řečí pramateřskou.

Pavel správně rozpoznal, že pramateřskou řečí mojí – a tím pádem i jeho – je latina. To se mu to pak překládalo, když měl zpravidla obtížný převod z jednoho jazyka do druhého takto usnadněn. Vzdělanec a přítel Tomáš Pěkný dokonce tvrdil, že Sud kulatý pomohl Pavlovi překonat tvůrčí krizi. Když dopřekládal mé latinské verše do češtiny, napadlo jej, že bychom mohli pokračovat v obráceném gardu. Nejprve musel ovšem složit nové verše, což se mu, „rozepsanému“ překládáním, jedinečně podařilo. A bylo po krizi. Ostatně dobrá třetina Pavlových ad hoc složených básní se později stala součástí opěvované sbírky Zlá milá.

Tím moje vyznání obdivu a lásky k Pavlu Šrutovi, příteli z nejdražších, končí. Těším se na setkání v literárním nebi.

 

Přidat komentář