Eugen Brikcius uvádí: Díl druhý/Bohumil Hrabal & Ivan Martin Jirous

Bohumil Hrabal (1914–1997)

Co vás svedlo s Hrabalem dohromady?

Osobně jsem ho poznal později, než jsem ho četl. Nejdřív jsem mu nerozuměl, pak jsem mu rozuměl, pak jsem mu znovu nerozuměl – a v závěru tohoto čtenářského eposu jsem mu definitivně porozuměl.

 

Proč jste mu nerozuměl?

Nacházel jsem se tehdy, v půli šedesátých let, ve svém pseudoscholastickém období, kdy jsem měl navyklý spíše metafyzický způsob myšlení…

 

… Hrabal podle vás není ve svých textech metafyzický?

Možná že je, ale svoji metafyziku podle mě okamžitě přehlušoval textem samotným, čili řekněme hutnou fyzikou. Trvalo mi několik let, než jsem přišel na to, že jeho styl není metafyziky prostý, navzdory tomu (anebo proto), že ji činí takřka fyzickým tělem. K tomu jsem dospěl poté, co jsem ho poznal osobně a objevil jeho výsostně tělesné prezentace.

 

 

To bylo kdy?

Když jsem měl malér se svým „chlebovým mystériem“ v Ledeburské zahradě v sedmašedesátém roce (viz UNI 1/2019). Poznal jsem ho jako svého „soudního znalce“. Od té doby jsem se pravidelně zastavoval v hostinci U Tygra, kde byl Hrabal štamgastem; posadil jsem se k jeho stolu a víceméně učeně jsme rozmlouvali.

 

Vy jste pil tehdy pivo?

Dopíjel jsem právě svoji pivní fázi a postupně přecházel na víno. S Hrabalem jsem ale pil vždy pivo, a to i v případech, kdy jsem na ně neměl peníze.

 

Hrabal vás hostil?

Jednou jsem s kýmsi šel kolem Tygra, neměli jsme v kapse ani vindru, a dotyčný povídá: „Hele, ty znáš Hrabala, půjdeme tam a dáme si rundu.“ Vešli jsme, uvítali se, neformálně jako obvykle, já představil Hrabalovi druhou část naší úderné skupiny, a pak jsme pili pivo. Když se merenda chýlila ke konci a došlo k placení, vynořil se od některého ze sousedních stolů Karel Pecka, který celá padesátá léta seděl, a k mému velkému zklamání útratu nezatáhl Hrabal, ale on. Byl to věru zajímavý sedánek, ale takhle jsem si jeho finále nepředstavoval.

 

Vyšlo to někdy podle vašich představ?

Jindy jsem k Tygrovi jen nakoukl, protože jsem kohosi hledal. Uviděl jsem Hrabala, jak tam sedí víceméně osamocen, vlídně jsem mu pokynul, pak jsem našel toho, koho jsem hledal, a pokračoval s ním někam dál. Když tu jsem uslyšel, jak na mě kdosi zezadu volá. Byl to Hrabal, povídá, že budou točit film podle jeho Jarmilky, zaplatí to prý Carlo Ponti, a abychom se na to šli napít. Vrátili jsme se tedy k Tygrovi, kde Hrabal řekl: „Podívejte, vy byste mi tam udělal takovej happening. Jakej chcete, takovej happening happeningovej. Aby se ukázalo, že všechno, co bude v tom filmu předtím i potom, je ještě větší happening než ten váš.“ Měl to rafinovaně vymyšlené…

 

A co jste vymyslel za happening?

Vymyslel jsem tu věc tak, aby se líbila Hrabalovi a naštvala Pontiho. Šlo v podstatě o korunovační klenot, absolutně zvětšenou svatováclavskou korunu, umístěnou na Letenské pláni. Účastníci happeningu ji měli obstoupit a začít na ni sborem močit. Hrabalovi se to sice náramně zalíbilo, ale uvědomil si velmi záhy, že jarmilkovský motiv by tím byl poněkud přehlušen. Pontimu se happening nelíbil, a nakonec ustoupil i od celého filmu.

 

To jste to tedy Hrabalovi pěkně zavařil…

A to jsem ještě nepověděl historku do třetice. Seděli jsme jednou u Tygra, po levici Hrabal, po pravici jeden z tehdejších studentských vůdců. A ten mi začal vyčítat, že jsem v rámci svého „pivního happeningu“ rok předtím pálil knihy.

 

Vy jste pálil knihy?

Ano. Zdůrazňuji ale, že šlo o akt naprosto neúčelný – o pálení an sich. Ostatně už předtím jsem v Galerii Václava Špály na přání Jindřicha Chalupeckého spálil ve jménu umění obraz jistého Radslava Špirhanzla. Útoky studentského vůdce u Tygra mě tehdy ovšem znechutily, obrátil jsem se tudíž k Hrabalovi a pravil: „Pane Hrabale, že se mají pálit knihy?“ Spisovatel se zamyslel a docela moudře odtušil: „No, když jste v Německu…“ Později jsme s Ivanem Jirousem pálili knihy Hrabalovy, ačkoli jsme prokazatelně v Německu nebyli.

 

Kvůli rozhovoru pro Tvorbu, co za něj v pětasedmdesátém dopsali Sýs s Pelcem?

Brali jsme to tehdy jako varovný trest za jeho přitakání socialismu. Jednou z mála útěch z dnešního pohledu je, že Hrabal psal i nadále stejně dobře jako před těmi dvěma tragickými událostmi: před jeho nešťastným textem a naší ještě nešťastnější reakcí.

 

Hrabal věděl, že jste házel jeho knihy do ohně?

Zřejmě se to dozvěděl. Viděli jsme se pak v druhé půli sedmdesátých let ještě párkrát, v několika málem mezních situacích, kdy už mluvil převážně o temnotách pekelných.

 

Co je pro vás z jeho díla nejživější?

Na jeho literatuře, vlastně na literatuře vůbec, obdivuji jazyk, kterým je psaná. Hrabalovo dílo je napsáno od počátku do konce jedním jazykem, a sice tím jeho. Z hospody si přinesl námět, který zapsal, ještě než si šel lehnout – ovšem zapsal jej virtuózně přetvořený do uměleckého díla. V tom je výjimečný. To, co se jinak v hospodě pseudodialogicky odehrává, je ve zdrcující většině případů planetární nuda.

 

 

Ivan Martin Jirous (1944–2011)

 

Pokud jde o Jirouse, traduje se, že přezdívku „Magor“ jste mu přišil vy.

Ano. Protože v okamžicích, kdy se Ivan rozčílil, ačkoli my jsme se vzájemně zas tolik nerozčilovali, a odkvačil někam jinam, jsem těm, co zbyli, jednou řekl: „To je doopravdy magor.“ Když to slyšel Mejla Hlavsa, začal o něm všude mluvit jako o Magorovi – tedy o magorovi s velkým „M“, jako by šlo o jeho druhé jméno. Jsem tedy vlastně jeho kmotrem.

 

 

Kdy ta přezdívka vznikla?

Na sklonku šedesátých let. Na Magora jsem narazil poprvé v roce šedesát sedm. Díky jeho angažmá ve Výtvarné práci, k němuž mu pomohl jeho bratranec Jiří Padrta. Když jsem se v sedmdesátém roce vrátil z Anglie, čekali na mě Magor a Josef Kroutvor, kteří mě odtáhli kamsi do Hlubočep, kde tehdy Magor bydlel s Věrou Jirousovou – a tam do mě začali hučet: Chtěli mě získat pro Andyho Warhola. To se jim samozřejmě nepodařilo. Nicméně bylo založeno přátelství málem jako z červené knihovny anebo od Julia Zeyera.

 

V Jirousově hlavě se zrodil nápad na pálení Hrabalova díla?

Ano. Seděli jsme v jednom podniku naproti bytu Jiřího a Dany Němcových v Ječné ulici a Magor se najednou zeptal: „Co ti tehdy řekl Hrabal o pálení knih?“ Nic zlého, ale ani dobrého netuše jsem odvětil, že takové pálení v jistém smyslu schválil. „Tak vidíš!“ vyjelo z Magora. „Po tom hanebném rozhovoru v Tvorbě spálíme knihy jemu.“ A stalo se.

 

Jirous je dneska známý jako básník, vystudoval ovšem dějiny umění

Jindřich Chalupecký jednou pravil, že Magor není žádný pořádný kunsthistorik, protože nezná jazyky. Když jsem to vytroubil Ivanovi, vrhl se na angličtinu. Najednou byl jazykově jako vyměněný. Pochopil, že každé slovo je vlastně homonymum, a kolik má významů, tolik má synonym. V právě naučeném anglickém jazyce tedy najednou znal nejen, jak se co řekne, ale dokonce jak by se to třemi až čtyřmi slovy souznačnými mohlo říct jinak. Co tomu říkáte?

 

To je úžasné.

Překonal ho jenom Zbyšek Sion, který v jednom případě věděl o synonymum víc.

 

A Jirous básník?

Jirouse rozhodně nelze zredukovat na Hrabalova kritika nebo na kunsthistorika, pole jeho aktivit bylo daleko rozlehlejší. Jeho esence byla právě básnická. Už ve svých časech kunsthistorických řekl, že „soud je tvorba“. Na první poslech to může znít jako nehoráznost, na druhý poslech to ale jasně ukazuje, že Jirous chtěl tvořit básnicky už jako kunsthistorik. Byl totiž odjakživa lačný, nesmírně žravý.

 

Jak to myslíte?

Jirous snědl prostě všechno. Byl voraciózní jako Salvador Dalí, kterému v dětství zakazovali vstup do kuchyně. Při čekání na tramvaj během jedné z našich spanilých jízd mu jeho tehdejší žena Věra chytala můry a on je polykal. Jako samozvaný mykolog jindy vybrakoval les a doma snědl všechny nalezené houby, včetně těch nejedlých. Sežral poslední stokorunu určenou na zaplacení útraty. A když se můj bratr jednou v hostinci pochlubil, že debužíruje, ačkoli má neschopenku, Magor ho vyzval: „Ukaž!“ Bratr mu neschopenku podal a Magor ji bez váhání strčil do svých žravých úst a pro jistotu okamžitě spolkl. Jeho kariéra žrouta vyvrcholila veřejným sežráním Rudého práva, což si odseděl – a s ním tři další odpůrci tehdejšího režimu, Jaroslav Kořán, Jiří Daníček a já.

 

Změnily Jirouse normalizační kriminály?

Změnil možná frizúru, možná trochu zdrsněl, ale jinak byl pořád stejný. Měl fenomenální paměť. Jednou se vsadil, že bude celou noc recitovat básně zpaměti – a znaveným posluchačům se ho ani pozdě k ránu nepodařilo umlčet, recitoval pořád dál. Když jsme spolu byli ve třiasedmdesátém souzeni, Jirous si zapamatoval moji závěrečnou řeč a po devětaosmdesátém ji na mnohých svých čteních po Čechách deklamoval. Tu řeč si sice zhruba pamatuji, ale slovo od slova ji zapsanou nemám. Chtěl jsem si ji zapsat, ale nikdy mě nenapadlo, že Ivan zemře dřív než já. Teď už si ji nezapíšu, vzal si ji s sebou do hrobu. Napsal jsem aspoň ku jeho poctě báseň: „Magor sum / et Magor ero / nigros calceulos / fero.“ V češtině zní: „Magor jsem / a Magor budu / černé čižmy / nosit budu.“

 

Foto: archiv Eugena Brikciuse

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *