Flafík je králíček

„Fluffy“ znamená v angličtině načechraný, lehký jako pampeliškové chmýří – a přesně taková, vzdušná a primitivisticky jednoduchá, je černobílá kresba Simone Lii ve stejnojmenném komiksu. Takový je i příběh sám: mile zasněný, nedělně výletní, protahující se v bezčasí: bázlivě otevřený do všednosti a uzavřený neokázale nadějeplným happy-endem. Fluffy je nejen titul, ale také jméno hlavního hrdiny téhle grafické novely – malého bílého králíka, který ovládá lidskou řeč a jehož pouto k člověčímu ochránci je vřele synovské, a to přes veškerou zoufalou a marnou ,otcovskou‘ obranu: „Flafíku. Já nejsem tvůj skutečný tatínek.“ – „Ale jsi, tatí.“
Komiks britsko-maltské autorky vyšel v původním znění loni, a to ve čtyřech samostatných sešitech; nakladatelství BB Art je pro nynější českou edici (v překladu Gisely Kubrichtové) spojilo dohromady a vybavilo blankytně modrou obálkou, na níž se skví oba aktéři a s nimi kurzivou psaný titul Flafík. Převod názvu je dokonalý, neboť si ponechává veškerou měkkost a něhu anglického originálu a souběžně oživuje vzpomínky na podobný lidsko-zvířecí vztah v tuzemsku – totiž na Čechurova a Šalamounova maxipsa Fíka, byť jeho příhody jsou robustnější a víc absurdní, stejně jako jeho výtvarná podoba má expresivnější výraz.
4_Flafik_je1Flafík těží svoji komiksovou sílu nejen z mile neohrabané, konejšivě zaoblující kresby, ale zejména z dějového napětí mezi živelným viděním dítěte, nezatíženého ,dospěláckou‘ potřebou hierarchizovat a rozlišovat mezi smyslem a nesmyslem – a viděním právě tzv. dospěláckým: konvenčním a konformním, zvolna odumírajícím. Flafíkův opatrovník Michael Pulcin, londýnský architekt na volné noze, jako by všechen svůj životní elán někde poztrácel – ať jde o jeho vztah k ženě nebo k práci, vždycky platí: „Můj život je na nic.“ A tohle emocionální vyhoření je z jeho bezradného a mátožného bloumání napříč komiksovými políčky patrné až až.
Takže zbývá osvědčený lék: cesta, a ne jinam než do rodičovské náruče, na Sicílii. Michael putuje potichu, zabořený do vlakového sedadla (má totiž fobii z létání) – a Flafík přebírá skoro všechnu čtenářovu pozornost: dělá rotyku (má totiž k smrti slabost pro traktory a traktoristy) a pronáší poetické sentence („Mám babičku rád… voní jako šunka.“). Když dvojice dosáhne cíle, je ovšem rodinná situace nevalná: z matky se přes noc stala fanatická pámbíčkářka, sestra by se nejraději rozvedla, švagra málem unese a na kousky rozřeže mafie – a Flafíkovu ochránci nečekaně vstoupí do cesty minulost. Je třeba jednat: sednout si v parku na lavičku, mžourat do slunce a čekat, až se svět stane krásným. A on se namoutě stane, stačí otočit list…
Jenže Flafík není ani trochu naivní komiks: jednak pro svá důmyslná a osvěžující formální interludia (hra s rolí vypravěče, kterou na několik stránek přebírá „smítko prachu“; vtavení jednoho média do druhého: v komiksovém podání tu listujeme albem fotografií; průřezy hrdinovou hlavou, v níž sledujeme „videozáznam jeho myšlenek“, apod.) – a jednak proto, že já tu je někdo jiný, že skutečným dospělým v téhle knize není Michael, ale dítě v kůži králíka. To na něm je demonstrován příběh zrání. Vždyť zatímco v úvodních sekvencích Flafík zuřivě odmítá svoji identitu a spolu s replikou „Já nejsem králík“ utrousí na gauč výsměšnou hrst bobků, v závěru dospívá a pokorně přijímá sám sebe: „Já jsem králíček.“ A přiznat si odpovědnost za vlastní existenci – toť věru aktuální téma. A nejenom v komiksu.

Přidat komentář