František Koukolík: Bulšit

Galén 2021

MUDr. František Koukolík, DrSc. je nejen uznávaný neuropatolog a specialista na vztah mezi lidským chováním a anatomií mozku, ale také skvělý popularizátor poznatků svého oboru. Například knihu Vzpoura deprivantů by měl povinně přečíst každý, kdo jde k volbám. A nejen k volbám, František Koukolík samozřejmě nezužuje tematiku na politickou. Jak se chová sociálně úspěšný psychopat a proč tomu tak je, probírá v různých oblastech mezilidských vtahů. To jen já tu ve stručné upoutávce vytrhuji jednotlivost z kontextu. A jednu z předchozích knih pana Koukolíka zmiňuji záměrně, kvůli souvislosti s charakteristikou „bullshitterů“, žvanilů („mívají narcistické rysy a vyšší skóre neúplně vyvinuté psychopatie“), byť bullshitter nemusí nutně být psychickým deprivantem. K pochopení publikace Bulšit ale není znalost „Deprivantů“ nutná.

Koukolík se v nové knize zaměřil na obecný jev, pro který upřednostňuje český překlad „žvanění“. O žvanění se totiž dá dělat seriózní věda, je měřitelné a zkoumané pomocí experimentů. Koukolík samozřejmě vychází z výsledků relevantních výzkumů a statistik, jednotlivé poznatky dokládá řadou citací, poznámkovým aparátem a seznamem odborné literatury. V úvodu knihy termín „žvanění“ přesně definuje např. s odvoláním na profesora filozofie Princetonské university H. G. Frankfurta (1929, zabýval se morální filozofií, filozofií mysli, tedy vztahu duševních schopností k fyziologii, otázkami svobodné vůle atd.), ale kvůli stručnosti se omezím jen na citát z anotace knihy: „Žvanění je staré jako lidstvo samo, nicméně jeho současný dosah je díky internetu a sociálním sítím globální a nesrovnatelně vyšší. Žvanění je dnes natolik rozšířené, že se stalo běžnou sociální aktivitou. Žvanění není lhaní, o to hůře se poznává. Je to rakovina naší komunikace a lidé, kteří se nás ve jménu moci snaží za jakoukoli cenu ovlivnit, ovládají techniku žvanění skvěle. Za pomoci bulšitu, zmrzačené podoby jazyka, podřezávají větev, na níž sedíme.“

Z knihy se dozvíme fakta, která možná tušíme díky náhledu na fungování propagandy, reklamy i stupidních fám. Například, že lidé podle statistik „dávají přednost jednoduše formulovaným nepravdám před výroky pravdivými, složitými a nejasnými“. Že snáze souhlasí s tím, co chtějí slyšet, aniž by se obtěžovali pracným ověřováním reálnosti i zcela zjevných blábolů ve stylu uprchlíci vám obsadí chalupu, globální oteplování si vymysleli ekoteroristé nebo na následky očkován zaručeně zhynete bídnou smrtí. Je ale velmi užitečné vidět stručně a jasně doložené příklady fungování bulšitu.

Pan Koukolík navíc píše velmi čtivě a vtipně: „Často slyšíme, že máme mít vůči novým výzvám otevřenou hlavu. Platí, že člověk má mít hlavu otevřenou, ale ne tolik, aby mu z ní vypadl mozek. Takže je nutné nejprve zjistit, co nová výzva chce, kdo a proč ji vymyslel.“ Čtenář by se například kapitolou o bullshit jobs („zaměstnání, které je natolik zbytečné, že ani zaměstnanec nedokáže ospravedlnit jeho existenci“) mohl prosmát. Zvláště díky štěpným příkladům z bankovnictví, managementu a státní správy. Kdyby ho ovšem uvedené příklady neutvrzovaly v přesvědčení, že „civilizace“ musí zákonitě brzy zkolabovat. A kapitola o médiích, ve které se Koukolík posune od bulšitu k pojmům „postpravda“ a fake news? Příslovečný mráz v zádech. „Podvržené zprávy lidé snadno sdílejí: sdílení je podstatně vyšší než ověřování pravdivosti, pravděpodobně proto, že sdílet zprávu dá menší námahu než o ní uvažovat a hledat podklady.“ I díky tomu je orwellovská realita… ehm, realitou.

Nejdůležitější poselství svazečku? I když si třeba o sobě myslíme, že umíme zapojit neintuitivní, pracné kritické myšlení, nejsme vůči bulšitu politických propagand, pseudo-spirituálních „moudrostí“ a reklam ani zdaleka imunní. Co hůř, je tak svůdné začít sami nevědomky žvanit. Vždyť kdo by se nechtěl na sociální síti moudře vyjádřit třeba k pandemii, ač není virolog ani imunolog a zdaleka nemá veškeré potřebné, ověřené a objektivní informace? Konec konců, plkají o tom „všichni“. Touha po sebeprezentaci šířením nefundovaného názoru je předchůdcem žvanění.

A tak přestávám o téhle užitečné knížce žvanit. Přečtěte si ji.

Přidat komentář