Gary Snyder – Básník mnoha řemesel

Amerického básníka Garyho Snydera, který se 8. května dožil devadesáti let, můžeme s klidem charakterizovat i dalšími přízvisky: ekolog, buddhista, znalec orientální vzdělanosti, dřevorubec, horolezec, aktivista…, a stejně tím zcela nepostihneme jeho všestrannou osobnost. Ta se projevujeve Snyderově poezii, jak můžeme vidět vlastně z každé jeho sbírky, včetně rozsáhlé básně Hory a řeky bez konce, zabírající celou knihu a vznikající dlouhých čtyřicet let. Projevuje se ale též v jeho esejích, a ještě šířeji, v jeho občanských postojích a aktivitách. Gary Snyder zkrátka není jen básník, byť ledasjaký! Ostatně, český čtenář může posoudit sám, Snydera máme relativně dost přeloženo i do češtiny a další překlady mají následovat.

V čem spočívá ona mnohostrannost Snyderova ustrojení? Jistě v jeho kořenech, protože Gary Snyder, jak píše v knize Dharmoví tuláci jeho přítel Jack Kerouac, „byl z východního Oregonu, vyrostl ve srubu někde hluboko v lesích, kde žil s tátou, mámou a sestrou, a od samýho začátku to byl kluk, co se v lese vyzná, makal se sekerou a na farmě, zajímal se o zvířata a o indiánský tradice, takže když se dostal na univerzitu, ať tak nebo onak, byl už ve všech směrech připravený ke studiu antropologie, kterým se nejdřív zabýval, ale později se věnoval indický mytologii a původním textům z týhle oblasti. Nakonec se naučil japonsky a čínsky, stal se z něj znalec Východu a objevil ty úplně nejparádnější dharmový tuláky, čínský a japonský zenový blázny. Protože to byl kluk ze Severozápadu, plný idealistickejch plánů, nechal se unýst staromódním odborářským anarchismem, učil se na kytaru a zpíval starý dělnický písničky, který se docela hodily k těm jeho indiánským a lidovým písničkám.“

A takto jej popisuje dál: „Týden nato jsem ho poprvý zahlídnul, jak jde v San Francisku po ulici… takže jsem viděl Japhyho, jak spěchá tím zvláštním dlouhým krokem horolezců, na zádech měl malý batoh plný knížek a zubních kartáčků a kdoví čeho ještě, tohle byl malý ruksak ´do města´, úplně jiný než velký batoh s kompletní výbavou, se spacákem, pončem a rendlíkama na vaření. Nechal si narůst malou bradku, a protože měl trochu šikmý oči, vypadal tak zvláštně orientálně, ale nedá se říct, že by přitom vypadal jako nějaký bohém (co se motá kolem umění), k tomu měl tedy hodně daleko. Byl samá šlacha, opálený, měl páru, byl otevřený a s každým se hned zdravil, rád si popovídal, a dokonce halekal i na tuláky na ulici, a když se ho někdo na něco zeptal, okamžitě odpověděl, ať už myslel, na co chtěl, a vždycky to mělo hlavu a patu a byla v tom jiskra. Japhy nebyl moc velký, asi tak metr sedmdesát osm, ale byl silný, šlachovitý, pevný a samý sval. Tvář měl jako zbědovanou masku, ale nad bradkou se mu třpytily oči jako starým čínským uchechtaným mudrcům, a vyvažovaly tak drsnej výraz jeho hezkýho obličeje.“

Za zmínku stojí i dojem, jaký udělal na dalšího básníka a celoživotního přítele Allena Ginsberga, jak jej zachytil v dopise ze září 1955: „…včera jsem se seznámil přes Rexrotha s interesantním fousatým frájou z Berkeley, studuje orientalistiku a za pár měsíců odjíždí, aby se stal zenovým mnichem (skutečným). Hulí trávu, je peyotlista, lakonický, má ale vřelé srdce, hezky vypadá s tím svým vouskem, štíhlý, blonďák, jezdí po Berkeley na kole v červených manšestrákách a džínách a je hotovej z Indiánů (bývalý student antropologie z nějakého indiánského města) a dobře píše, vedle zenu, který bere zjevně vážně a jako učenec, jeho další aktivita. Zajímavý člověk. POKUD se neobjeví někdo jiný, můžeme ho na čtení zařadit.“

Jen pro vysvětlení: ono čtení bylo legendární vystoupení šesti básníků v sanfranciské Six Gallery, kde 7. října 1955 Snyder četl své verše společně s Allenem Ginsbergem, Michaelem McClurem, Philipem Lamantiou či Philipem Whalenem, a bylo to právě zde, kde nejen že Ginsberg poprvé četl své Kvílení, ale zároveň došlo k prvnímu vystoupení tvůrců beat generation. Mimochodem, Snyderovi bylo tehdy pětadvacet a je posledním žijícím účastníkem této akce, druhý ještě donedávna žijící Micheal McClure zemřel letos 4. května. A zmíněný Rexroth byl tehdy padesátiletý básník Kenneth Rexroth, který celý večer uváděl, ostatně, krásně jej zachytil Kerouac ve svém výtečném románě Dharmoví tuláci (Snyder zde vystupuje pod jménem Japhy Ryder).

„Japhy předčítal svý dokonalý básně o Kojotovi, bohu severoamerických Indiánů z náhorních plošin (nejspíš), ale určitě byl bohem severozápadních Indiánů, Kwakiutlů a kdoví koho ještě. ´Táhni do prdele! zazpíval Kojot a zmizel,´ četl Japhy vybranýmu obecenstvu, který vejskalo radostí, bylo to tak čistý, že i ta prdel vůbec nezněla sprostě. Přednášel taky lyricky jemný verše, jako ty o medvědech živících se lesníma plodama, který vyjadřovaly jeho lásku ke zvířatům, a tajemný verše o volech na mongolských stezkách, bylo z toho cítit, že zná orientální literaturu včetně Süan Cunga, slavnýho čínskýho mnicha, který šel pěšky z Číny do Tibetu, z Lan-čou do Kašgaru a Mongolska a v ruce nesl kadidlovou tyčinku. Ve verších o Kojotovi, který nosil dobroty, Japhy projevil nečekaný barový humor, a ty jeho anarchistický názory o tom, že Američani absolutně nechápou, jak maj žít, s veršema o lidech, co jezděj do práce a z práce a pak seděj uvězněný v obejvákách vybavených nábytkem ze stromů pořezaných motorovýma pilama (a tady ukázal svou dřevorubeckou minulost tam nahoře na severu). Mluvil hlubokým, zvučným, a tak trochu vzdorným hlasem, jakým mluvili američtí hrdinové a řečníci za starých časů. Líbilo se mi na něm něco opravdovýho, pevnýho a lidsky nadějeplnýho, zatímco ostatní básníci byli v tom svým estétství moc uhlazený a nebo byli zase až moc hystericky cynický, aby v cokoliv věřili, a nebo příliš nesrozumitelný, aby se to dalo pochopit…“

Jak vidíme, Gary Snyder nebyl zrovna tím, koho si představujeme jako typického básníka, tedy zasněného introverta u kavárenského stolku či naopak nějakého poetu laudans. Ne, to ani náhodou! A sám Snyder by se tomu jistě dost nasmál…

Amerického básníka Garyho Snydera, který se 8 . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář