Glosa slunečního hodináře

Ta pravá tvorba je nepředmětná. Je to vlastně odyssea. Nikoli ta bájná s předjednaným, předmětným koncem (většinou smutným, v případě itackého krále happyendem).

 

Mým svrchovaným uměleckým dílem jsou sluneční hodiny a vedle nich na stejném principu založené hodiny měsíční. Moje „bloudění“ spočívá v tom, že chodím po světě jako „sluneční hodinář“ – či svět se točí kolem mne. Na své nepředmětné pouti jsem se musel vyhnout Scylle zcela vzdorující skutečnému umění – normativní estetice režimu – a Charybdě nepochopení mých v jádře landartových zátiší (estetických konstelací půllitrů s pivem) ze strany jinak vynikajícího J. Ch.

 

Ukážu, jak souvisí výtvarné umění s literaturou – přinejmenším v mém případě. Slunce hřeje a ukazuje čas, ale také se střetává se situacemi stávajícími i aranžovanými. Pokud zasažená svislá tyč výtvarného gnómonu neshoří, je výsledkem této konfrontace stín. Stín ukazuje čas vždycky, někdy ale má smysl povýtce estetický.

 

Na odysseu svítí slunce i měsíc (každý po svém) a oba tito nebeští činitelé odysseu rytmizují – její historický průběh i umělecké vyjádření. Slovní i měsíční rytmizace nachází i slíbené poetické vyjádření:

 

Sluneční stínohra

Po krajině

obkreslené

z vzácných vinět

stíny oblak

dávají si

s pozemskými půdorysy

hobla.

 

Slunce běží,

mraky stojí,

autoportrétisti

– jeden z nich se vystih –

ví, že v podobizně

musí světla vyznět,

tudíž se stíny je pojí.

 

Zato krajináři

Jati stinnou září

Jsou nesvoji.

 

Slunce stojí,

mraky běží,

lidi zvyklé na zázraky

nudí pohyblivé mraky,

neptají se: Žít, či nežít?

 

Jen nadšení básníci

vyhazují čepici

z ochozů

ze slonoviny věží.

 

 

Luna, žena a moře

Luna nová

luna plná

mění se jak

mořská vlna

 

Když se nikdo nedívá

ubývá

odlesk až jí odliv schová

zúplní se luna znova

 

Věčným přeléváním moře

čarováním ať je dobře

luna slastně umořená

 

S ženou jejíž plodnost vzývá

jíž příliv prach z nohou smývá

ještě slastněji oženěná

 

Luna plodná

luna slunná

lunatiky

vábí z lůna

 

 

Novoluní

Když utuchne

svit lunární

tma zakryje

interiér

žalných márnic

 

Ruce mnou se

přišel soused

 

Luna v novu

temnem tmoucím

znejasňuje

cestu k rovu

 

Ruce mnoucí

sepjal soucit

 

 

Suma sumárum platí, že moje uměnověda má tři teze, které jsou víceméně zřetelné, to znamená, že z ní nečouhají jako sláma z bot:

1/ Samozřejmě především mnou často citované tvrzení J. Ch., že umění není od „umět“, ale od „umělý“.

2/ Dále moje: umění je, co se za umění prohlásí, co je jako takové deklarováno.

3/ A konečně, jak tvrdí Kant ve své Kritice soudnosti: Krásné se líbí nutně.

To vše by platilo, i kdyby se estetika týkala jen samotného okraje umění. Každopádně platí slova Otakara Slavíka, velkého malíře před Bohem: Umění je umění, a to se nemění.

Na začátku mého výtvarného rozvoje moje dřímající múza, samozřejmě literární, suplovala neexistující múzu výtvarnou. Když jsem vpadl do říše literatury, probrala se zcela. O mé umění je postaráno: to literární má svou existující patronku, to výtvarné neexistující patronku, kterou si mohu kdykoli vpálit do hlavy.

A kde je hudba? Všude. Copak při Herakleovi výše řečené, vlastně pěné, nezní melodicky?

Přidat komentář