Ilja Kučera ml.: Slůňadla

Tebenas, 2021

Ilja Kučera ml. se vedle hudební publicistiky dlouhodobě věnuje také beletrii. Už v roce 1992 vyšla jeho románová prvotina Když už jsem se narodil. Zatím poslední román Přehodit řeku (2018), ve kterém se prolíná historická dějová linie, literární zpracování osudů nacisty pronásledovaného a zavražděného Rudolfa Formise, s fiktivním příběhem ze současnosti, patří určitě k jeho nejlepším beletristickým počinům. Krom tří románů vydal tři sbírky povídek. Tentokrát se Ilja ovšem odvážil něčeho nového. Pustil se totiž na neznámou a nejistou půdu šumavských třasovisek, kde žijí prapodivné bytosti. Zkrátka, napsal knížku moderních pohádek. Zacílení na děti mu ovšem tak úplně nevyšlo. Naštěstí. Kniha musela dostat podtitul „deset příběhů pro děti a jejich dospělé“. A při četbě se opravdu mohou dobře bavit obě věkové kategorie, byť každá něčím úplně jiným. Nekecám. Testoval jsem to na lidech. Tedy na svojí rodině.

Prvotní, dávnou inspirací byly autorovi letní večery v kempu Antýgl, kdy uspával děti vyprávěním improvizovaných pohádek. Neměly tehdy žádný promyšlený příběh, šlo o obvyklou tatínkovskou rekapitulaci dne na dovolené a jak říká autor, „vlastně byly dost prostoduché, jak tomu v podobných případech bývá“. Nicméně právě tehdy vznikly originální postavičky slůňadel. Jakýchsi zmenšených slonů, pěti bratrů, žijících skrytě v chaloupce v hloubi Boubínského pralesa, schopných létat za pomoci uší a choboty přetvářet v nástroje, které zrovna potřebují k vykonání nějakého dobrého skutku. Ať už je to saxofon, sprcha nebo lopata. Nedávno si Ilja na ony postavičky vzpomněl. Požádal již dávno dospělé potomky o svolení s jejich literárním využitím a vymyslel nové dějové linie, už důkladně propracované. Ale protože je Ilja zároveň hudební publicista a má za sebou i scénáristickou práci pro televizi, vložil do textů řadu zábavných reálií z dobře známého prostředí. Zatímco si děti při četbě užívají klasický boj dobra se zlem a „skautské“ skutky zvířátek, může se rodič uřehtat. Například při pohledu do zákulisí televizního natáčení v pohádce o tom, jak se šumavská moudrá sova zúčastnila vědomostní soutěže, ze které byla nespravedlivě vyšachována hloupým synkem sponzora pořadu. Což naši zvířecí hrdinové, spolu s kamarádem medvědem, pojmenovaným Jindřich Hradec, pochopitelně nenechají jen tak. Dospělák se také dozví, jak to dopadlo, když na Šumavu zavítal jazzový pianista Herbík Hankuk, ale málem si nezahrál, protože jeho kapela uvízla s dodávkou v závěji. Nebo proč se stoleté jehličnany u Prášilského jezera občas za hluboké noci pohybují v rytmu reggae a až k Antýglu se tiše nese „píseň o nějaké paní, co nemá brečet, ou bejby“. Nebo kterého zasloužilého rockera připomíná vodník, když si na šťastné svatbě Rusalky a prince (ano, i tuto Dvořákovu a Kvapilovu operní nespravedlnost slůňadla zvládnou napravit) půjčí černou kytaru Les Paul. A v jednom místě dokonce najdete i zmínku o časopisu UNI. Výtečná je i postava ježibaby, která se modernizovala a místo pracné tradiční činnosti jako je uřknutí dobytka či pokoušení velebníčka prostě vymýšlí u počítače fake news: „No koukni se, stačí takhle kliknout… a ježibaba kostnatým prstem s dlouhým nehtem klepne na klávesu enter… a už je to ve světě a za chvíli už se budou hádat.“ Míra potrhlostí a narážek nikdy není překročena samoúčelně. Natož natolik, aby odvedla pozornost dětí od příběhů a jejich poslání. Poslání opravdu jen nenápadně a nevtíravě mravoučných, nutno dodat.

Knížka se mimořádně povedla i po výtvarné stránce. Linoryty ji vyzdobil akademický malíř Vojtěch Horálek a v jeho představách slůňadla opravdu ožila. Radost prohlížet a těšit se z detailů. A třeba takový obrázek Herbíka Hankuka s pěticí slůňadel proměněných v dechovou sekci by se vyjímal v bytě každého jazzového fandy.

Přidat komentář