Irena Brežná: Nevděčná cizinka

přeložila Zuzana Henešová

Baobab & GplusG 2021

 

S Irenou Brežnou se mi to stalo jako s první. Podobných zážitků se západoevropskými spisovateli, se kterými jsem dělal rozhovory, bylo několik. Většinou jsem stačil položit první, maximálně druhou otázku z pečlivě připraveného seznamu. Pak už se ptali oni. A jejich otázky začínaly zhruba takto: „Jak můžete…?“ „Vy si neuvědomujete…?“ „Opravdu si myslíte…?“

Ty otázky se týkaly českých postojů k migrační krizi po roce 2015. Těch kategoricky zamítavých vůči uprchlíkům. A já jsem musel vysvětlovat, že to nejsou postoje všech, nicméně že tehdejší politická garnitura dovedně využívá strachu z neznámého ke sbírání vnitropolitických bodů. „Uvědomujete si, jak se západní státy zachovaly k československým emigrantům po roce 1968?“ To byla další salva. A Irena Brežná (1950) měla plné právo se takhle ptát. Když jako slovenská maturantka se svými rodiči dorazila do švýcarské emigrace, na kasárnách, kde uprchlíky ubytovávali, visel nápis: Vítejte, hrdinové.

Próza Ireny Brežné, ve které svou asimilaci zachytila, je ale všechno jiné než vítězná, moralizující nebo povýšená. Naopak. Její název přesně vystihuje obsah. Totiž… jak už to u dobrých knih bývá, těch rovin je v knize víc. Autorka v nich také zachycuje své pozdější zážitky tlumočnice, která ve Švýcarsku překládala uprchlíkům z různých zemí a s nejrůznějšími osudy. Jsou to sevřené, vypointované kapitoly, z nichž každá obsahuje příběh, který by vydal na román.

Používá se tu styl literární reportáže: „Patnáct dlouhých let skákala kolem dámských hlav a její řeč plynula bezmyšlenkovitě jako voda. Někdy to však byla slova nabroušená jako nůžky. Tvrdý život tam venku ji nemohl porazit. Její kadeřnický salon byl pro ni místem sebeutvrzení.“

A pak je tady příběh samotné autorky. S velkou dávkou humoru, ale také s vědomím někdejších těžkostí, líčí vlastní přivykání ve spořádaném, odměřeném Švýcarsku. Tedy úpěnlivé dodržování vyslovených i nevyslovených předpisů. Mladé, temperamentní Východoevropance je tedy vyčítáno, že si při ranním brigádnickém rozvozu novin zpívá, že nedostatečně uklízí sníh na ulici před domem, že po sobě nechává ve společných prostorách své dlouhé, černé, vlnité vlasy (ty jí nějaký starostlivý soused posbírané a zabalené do toaletního papíru nacpe do schránky). Nedostatečné uklízení sněhu ji zprvu stojí občanství.

Irena Brežná ale naplňuje slogan z názvu své knihy. Těší ji spořádané Švýcary, kteří by pořád jen děkovali a za všechno se omlouvali, vyvádět z míry. Uhání na svém kole, překračuje příkazy, ba i zákazy, a těší se ze svých drobných vzpour. Kniha tak tvoří neobyčejně sevřený popis budování sama sebe.

K paradoxům spisovatelského života patří, že tato kniha, napsaná německy, získala ve Švýcarsku federální literární cenu a nasměrovala Irenu Brežnou k tomu, čím je nyní – respektovanou spisovatelkou a novinářkou. Její zájem o ty slabší vyústil logicky v riskantní a objevnou novinářskou práci v Rusku a Čečensku. Mohla využít i ženskou optiku – a prokázat zvláštní porozumění pro příběhy žen (zachycené kromě novinových reportáží v knize Vlčice ze Sernovodsku, česky v r. 2012). Ostatně, mezi ženami se v přestrojení vydala i na území, kam nesměla. A léta se pak angažovala v připomínání tragického osudu Čečenců. Hrdinky svých reportáží doprovázela po Evropě a „překládala“ pro ně kontext – aby pochopily, jak hovořit o ukrutnostech tak, aby to člověk ze Západu vůbec pochopil.

S vědomím této její angažovanosti bylo pro mě obtížné vysvětlovat postoje českého politického vedení a řady spoluobčanů, které spočívaly v mávání meči a sekerami (k vidění na tehdejších protiuprchlických demonstracích) v zemi, která naposledy přijala uprchlíky z Bosny a Hercegoviny a pak na to zapomněla. Irena Brežná mi popsala další uprchlické vlny, jež do Švýcarska dorazily po Čechoslovácích. Například Tamily, u nichž panovaly obavy z odlišné kultury a nenaplnily se. Zmínila vysoké procento cizinců v populaci Bazileje, kde žije spolu s představiteli sto padesáti národností, a dokazovala, že i takto může společnost fungovat. „Kde je problém?“ ptala se, stejně jako já sebe.

Její kniha o usídlování se ve Švýcarsku teď česky vychází ve změněném kontextu, ale ne tak docela. Může posloužit jako manuál pro pochopení pocitu uprchlíků obecně. Byť Ukrajinci jsou Čechům zřejmě blíž než Švýcaři, je pravděpodobné, že někteří prožijí něco podobného jako Irena Brežná. Ta ovšem ve své knize končí závěrem, kdy mladistvá autorka použije ve sporu se švýcarským systémem jeho vlastní nástroje a přesvědčivě obhájí svou pozici. Nebudu prozrazovat. Celkem vzato tahle cizinka vůbec nebyla nevděčná.

Přidat komentář