Ivan Motýl: Struska

Štěpánskou ulicí v pražském centru se nese naříkavý hlas. Vypjaté lamento přichází odkudsi shůry a provokuje pudovou reakci – překvapení, zvědavost a strach. Lidé, kteří procházejí po protějším chodníku, než je palác Lucerna, se zastavují a zvedají hlavy. Bije tam partner partnerku? Chystá se někdo spáchat sebevraždu?

Tam shora se v každém případě nese vášnivá obžaloba, temná a kmenová.

Jako by tam spílal světu poslední Mohykán a odvolával se k Manitouovi.

Stačí překonat číselný kód, ochranku a vystoupat na střechu. Na jejím nejvyšším bodě, na domečkovité nástavbě, indián skutečně je. Má dokonce i indiánské jméno – Motýl. Je to zároveň jeho jméno civilní a přes siouxsko-apačský zjev jde o básníka, performerka, galeristu, novináře, editora (sbírka ostravské poezie Briketa, Větrné mlýny 2014) a literárního nadšence Ivana Motýla. A na střeše Lucerny právě představuje svou básnickou sbírku Struska. Jeho vlasatá postava se rýsuje v temnotě a zdobí ji světelné žezlo. Svítilna s několika miniaturními reflektory, kterou se ohání, aby viděl na stránky.

O něco později, už v klubu pod střechou, dojde na obvyklejší část vystoupení. Ivan Motýl čte dál svým charakteristickým, expresivním způsobem, ale ti dole na ulici už mohou být v klidu. Jak Ivan Motýl uvedl, vydal další básnickou sbírku až s mnohaletým odstupem po prvotině, sbírce Zloděj ve sklenici (samizdat 1991). Nechtěl soupeřit se svým starším bratrem, básníkem Petrem Motýlem. Oba jsou navíc syny dalšího literáta, básníka a novináře Güntera Motýla.

Struska je materiál, který vzniká jako odpad při výrobě oceli – ale i v přírodě, při vulkanických procesech. Básně Ivana Motýla v sobě mají skutečně obojí. Jsou odpadem prozaické lidské činnosti, a vedlejším produktem citové vulkanologie. Představují většinou zkoncentrované lidské příběhy, přecezené přes průmyslové síto Ostravy. „Báseň je jak plechová zátka na snu/kterou musí vytlačit oxidy zpoceného rána.“ O tom, že události z básní jsou skutečné, se mohl přesvědčit každý, kdo navštívil akci v Lucerně. S nadšenecko-expresivního spílání se chvílemi stal žalozpěv. Zvlášť když došlo na osobní, tragické rodinné příběhy.

Jak říká sám autor v jednom rozhovoru: „Je to sbírka především o smrti, alkoholu či tvrdých drogách, rozhodně víc než o železe nebo o industriálních krásách Ostravy. Je i o závislých, kteří do sebe bodají stříkačky ,jako šicí strojʻ, jak jsem to slyšel od jednoho uživatele heroinu. Proto ten návod na použití šicího stroje na obálce Strusky.“

Se zachycováním skutečnosti dobře ladilo pásmo z knihy, věnované ostravským ulicím a dovedně pracující s jejich názvy. Jako by se tu podařilo uchovat něco z opěvování práce, z budovatelského nadšení – a z cynismu upracovaných lidí. Svérázná pocta městu, „které kašle na revoluce“. „Ostrava položená na kavalec/ z něhož se už nevstává.“

Výtvarná podoba Strusky tvoří metalurgický nástroj k naložení s jejím obsahem. Autoři říkají, že jde o první básnickou sbírku, vydanou jako komiks. Výtvarný doprovod – ale spíš podklad, tedy rovnocennou součást – provedl sochař Petr Szyroki. A to ve vzájemné součinnosti, některé básně vznikly až na základě ilustrace. Na ještě vyšší úroveň ji posunul grafik Jan Čumlivski, kterého Ivan Motýl pokládá za třetího autora sbírky. A samotné ilustrace? Jde o věcné, stylizovaně zkratkovité, ironické kresby lidí, situací, předmětů. Něco mezi karikaturou, skicou a anekdotou. Slovní a výtvarná složka do sebe vzájemně prorůstá, ilustrace pohlcují text, který se z nich vynořuje jako kostry vyhozených předmětů z bažiny. Ivan Motýl a Petr Szyroki navíc v Praze předvedli efektní číslo, kdy malíř kreslil ilustrace přímo před diváky, zatímco básník přednášel své texty.

A co by byla vernisáž bez pohoštění? Ivan Motýl roznesl talíře s hrudkovitými předměty, podobajícími se nejspíš sušeným fíkům. Plný talíř vyvolá podobnou pudovou reakci jako křik ze střechy – v tomto případě vyprovokuje chuť. Účastníci akce nicméně dostali nefalšovanou strusku. Půvabnou, tvrdou a nepoživatelnou. Název sbírky je přesný a nepřesný zároveň. Básně Ivana Motýla jsou totiž naopak uživatelsky přístupné.

A struska se dá použít různým způsobem. V následující hudebním setu ji basák kapely Banana split a jeho moralisté upotřebil jako trsátko. Paradoxy tím neskončily, protože pražská vernisáž se ukázala být dernisáží Strusky, poprvé představené na Měsíci autorského čtení letos v létě, protože se na ní prodaly poslední zbývající volné výtisky. U knihkupců jsou prý ještě nějaké k mání.

Přidat komentář