Jan Blüml z Katedry muzikologie Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci napsal velmi seriózní knihu o umělecky ambiciózním rocku 60. a 70. let. Jeho cílem však evidentně nebylo tuto oblast soustavně a podrobně zmapovat; ostatně podtitul publikace zní Světová a československá scéna ve vybraných reflexích. V úvodních kapitolách autor předkládá různé definice pojmu „progresivní rock“, zařazuje ho do obecného kontextu dějin hudby a podobně. Blüml hodně cituje a šíře předkládaných zdrojů je úctyhodná.
Zbylé dvě třetiny třísetstránkové knihy mají volnější strukturu. Autor své úvahy rozvíjí v dosti širokém kontextu, někdy kolem ústředního tématu spíše jen krouží. Může snad překvapit, kolik souborů v knize není ani letmo zmíněno (například Magma, Caravan, Faust, Renaissance, Gong, z českých Synkopy nebo Švehlík). Naopak se kniha dotýká mnoha témat docela vzdálených, píše se v ní třeba o divadlu Semafor nebo o Sputnicích. Nakonec to velké rozkročení vůbec není ke škodě věci, protože taková metoda ukazuje mnohé nečekané souvislosti. A přemýšlivému čtenáři určitě nebude vadit, že autor mnohdy spíš nastoluje další otázky, než aby dával jednoduché odpovědi.
Blüml často cituje různé dobové názory (např. hudebníků v rubrikách typu Jak já to slyším). Jsou to někdy projevy spíš bizarní než přínosné, ukazují obvyklou muzikantskou předpojatost, ale i některé výroky tohoto druhu určitě stojí za připomenutí. Třeba Karel Gott v rozhovoru pro Mladý svět brojil proti „elektronickým zvukům, které už svou povahou, nepříjemným a pronikavým zvukem protestují“, přičemž jako zvlášť odpudivé příklady uváděl Pink Floyd a Black Sabbath. „Ale krásné písničky jsou a platí,“ řekl Gott. „Objevují to nakonec i ti z undergroundů, kteří začali hledat místo v životě, kteří si nechali ostříhat zavšivené vlasy, nalezli si partnerku a dali se do normální práce… Zapomněli na Pink Floyd… Skutečně zapomněli.“
Togga, 2017