Jan Burian: Co jsem nezapomněl aneb Z deníku potulného písničkáře II

Galén, 2022

Pokračování memoárů Jana Buriana provazuje jiná nálada než většinu dílu prvního (tedy vzpomínky do roku 1989, protože předchozí svazek zachycuje už i samý počátek doby posametové, což funguje jako prolog dílu druhého). Změna atmosféry textu je pochopitelně dána popisovanou dobou. Potulný písničkář svoje vnitřní hodnoty, umělecké prostředky a náhled na svět v letech 1991 až 2020 nemění. Vyjadřuje se k reáliím se stejným laskavým sarkasmem a skeptickým optimismem, což u Buriana z nějakého záhadného důvodu nepředstavuje protipóly.

Ostatně i ve vzpomínkách na ne-normalizaci nacházel autor mnoho radosti z povedených věcí, době navzdory. Ale v časech nesrovnatelně svobodnějších už jeho tvorbu a život nepoznamenává nutnost bez ztráty morálního kreditu kličkovat mezi úchylnostmi komunistického režimu, která tvořila leitmotiv deníku č. 1. Raduje se z té svobody tvorby, vyjadřování, pohybu. Je více sebestředný, což je v pořádku, je to jeho životopis, proto memoáry čteme. Sleduje svoji uměleckou dráhu s hrdostí i sebeironií. Probírá vznik textů, písní, desek, pořadů či knih. Literární a dokumentární výstupy z dalekých cest, které konečně umožnil pád železné opony. Připomíná mimořádné osobnosti, se kterými se mohl setkat. Nebo jak dobře se mu spolupracovalo s vnímavými režiséry. Přiblíží, jak se vyrovnal s profesí moderátorskou. Řekne na sebe i trapasy a průšvihy. Třeba jak během uvádění filmového festivalu Finále Plzeň hned ve dvou ročnících zapomněl vyzvat předsedy poroty k příchodu na jeviště.

Což ovšem neznamená, že by Burian líčil selanku. Stejně jako nepíše zahořklou kritiku zkažené společnosti, „pikantní historky“ nebo soupis křivd, nepropadá ani nostalgii. Vymezuje se úchylnostem novým, post-totalitním. Například diktátu obecného mediálního nevkusu, ospravedlňovanému „sledovaností“. To když bojuje o svoje televizní pořady jako Posezení s Janem Burianem nebo přichází o ty rozhlasové jako Přestávka s Přemyslem Rutem. Nebo se bez hrdinských póz vyjadřuje k mnohem temnějším věcem jako manipulovatelnost médií včetně veřejnoprávních či prodírání se usvědčených zločinců do veřejných funkcí. Právě občasné přesahy k věcem veřejným jsou nosné tím, jak přibližují dobovou atmosféru a dobové souvislosti. Které pochopitelně dosahují do dneška.

Příklad? Připomínka štěpné televizní diskuse z roku 1994, ve které se Jan Burian dotázal Richarda Falbra, zda se mu jako vylustrovanému agentu StB v kategorii A nezdá nemorální přijmout funkci odborového předáka. A podivil se, že to odborářům nevadí. Zdánlivě banální, pozapomenutá epizoda, jenže výborně ilustruje začátek dnešního stavu věcí, kdy se ve vrcholné politice pohybují nebezpeční, krajně zištní, populističtí jedinci bez morálky, často s prokázaným aktivním propojením s totalitním režimem, a velké části lidí to připadá normální. I když leckterý sociologie a psychologie znalý jedinec by mohl utrousit, že je to nakonec zákonité, protože principem boje o moc je vytřiďovat a vykopávat nahoru (až na česné výjimky) sociálně úspěšné, charismatické psychopaty. Mimochodem, poučná je i dobová reakce některých diváků, ve smyslu „jak může Burian kritizovat chudáka Falbra, když měl otce komunistu“. I tu v knize najdeme ocitovanou.

Ještě jeden detail, vyříznutý z atypické autobiografie. Jan Burian v něm popisuje, proč se vydává na putování třeba po Islandu nebo Chile: „Čas plynul a každodenní zprávy mi začaly moji zemi zmenšovat a zmenšovat, až byla nejmenší na celém světě. Naše mladá demokracie se zmítala ve starých pavlačových křečích, Pravda a Lež střídavě vyhrávaly nad Láskou a Nenávistí a pak zase naopak. Aby to člověk dokázal brát s nadhledem a neužíral se, potřebuje občas někam vyrazit a nadechnout se. (…) Z éteru se na mne valila stáda mediálních zvířat a noviny přinášely další a další zprávy o výzkumech veřejného mínění, podle něhož si mnoho lidí myslí to, co si přece nikdo myslet nemůže. Byl nejvyšší čas na trochu delší cestu.“ Přesné, podepisuji.

Zajímavý je už samotný styl psaní, navazující nejen na předchozí díl Co jsem nezapomněl, ale i na knihy, které Burian píše o svých cestách a jejichž formu připodobňuje k hispanoamerickému žánru cautiverio, „což je podle některých literárních historiků jakási směs kroniky, reportáže, pamětí, deníku a autobiografie, nejednou navíc propletená mravoučnými a politickými úvahami“. V Burianově pojetí jde o koláž vzpomínek ze současného úhlu pohledu, vlastních dobových fejetonů, ukázek písňových textů, deníkových poznámek, citací recenzí a rozhovorů z médií atd. Právě občasné přetiskování některých dříve už i v knižních sbírkách publikovaných fejetonů nebo pasáží z knih (Zlaté časy televize, Sága o cestě na Island, Chilský deník) může působit samoúčelně, zvláště pro někoho, kdo Burianovy publikace má a zná. I mně to tak zprvu připadalo, říkal jsem si, proč nevylíčit danou situaci jen s nadhledem daným časem, odkazy lze přece dohledat. Ale ono jde o metodu velmi účelnou, která umožňuje propojit autenticitu a odstup.

Autor se ve věcech, které nezapomněl, nebo si je poznamenal, dobral až do doby karantény a k „deníku pandemií ohroženého písničkáře“. I lockdown ovšem dokázal tvůrčím způsobem využít: „Středa 25/3/2020, už týden denně v pokoji natáčím asi tak osmiminutové vstupy, které pak posílám na internet. Jmenuje se to Vysílá Přední Kopanina.“ Jsem docela zvědavý, co za dalších deset let osmdesátník Jan Burian nezapomene ve třetím pokračování Deníku potulného písničkáře.

Přidat komentář