Jeff Lemire: Potápěč

překlad Martina Knápková, Paseka 2021

Kanadskému komiksáři Jeffu Lemirovi (1976) vydali v Pasece další knihu. A je to kousek snad ještě lepší než Essex County, ta zvláštní synovsko-otcovská sága plná psychologických tišin i křiků, navlečená do populárního hokejového dresu, která vyšla v českém překladu s datací 2019.

Dres, respektive skafandr, hraje roli taky v novince. Ta se totiž jmenuje Potápěč. Hlavní postava sváří v mořské hlubině pod těžební plošinou vadné spoje; sama, v tichu, pod tlakem vodního sloupce. Té symboliky, podvojností a zrcadlení je v tom příběhu snad až příliš, vyskakují neodbytně z každé druhé stránky. Hrdinovi je třiatřicet, jeho manželka má pár týdnů před porodem. Jenže jeho to táhne ze světla do tmy, pod hladinu; od plodové vody k vodě mořské. Něco nepojmenovatelného s ním prudce cloumá, dere se mu do vědomí, nutí ho vypínat na chvíli rozum. A protože bodem, kolem kterého tenhle příběh rotuje, jsou starodávné kapesní hodinky, je zdejší čas značně pružný, hravě zastavitelný a přetočitelný o pár dekád nazpátek. Do hrdinova dětství, po bok otce, nezodpovědného alkoholika s vizáží znaveného mrože, který se jednoho dne nedostavil na plánovanou schůzku – a zmizel.

Příběh se vine po dvou linkách, tehdy a teď, v realitě a ve fantazii, ve vědomé skutečnosti a v jejím podvědomém, vytěsňovaném pandánu. Hrdinovo zoufalé hledání vztahu k liknavému, trpnému otci, nese průběžně jediné ovoce: kopírování, zrcadlení, přejímání negativního vzoru. Ale ke konci to ovoce zraje a míří k vztahovému narovnání: k otci, k manželce, k právě narozenému děcku. Utopené hodinky se dají znovu do chodu.

Lemire je kreslíř i scenárista nadaný až běda. Lehce roztřesená, nervní kresba, zdánlivě skica, zvládne obratem vykouzlit tísnivou atmosféru, jakou známe z díla dalších slavných Kanaďanů, třeba filmaře Cronenberga nebo postpunkových NoMeansNo. Úvod knihy nabízí vazby na seriál Zóna soumraku z let 2002 a 2003, jenže tohle srovnání albu spíš škodí. Seriál je stylizované béčko, trochu neumětelská parodie „osmdesátkového“ nevkusu, posílená prvky mysterióznosti a hororu, zatímco Lemire je suverénní áčko, první liga, jasně mimo konkrétní čas, vlastně univerzální, mytický. Jeho scénář pak šetří slovem, ale nikoli výrazovou intenzitou, symbolickou zvrstveností a jasnou psychologickou kresbou. Pocit vesmírné prázdnoty a samoty tu skvěle rezonuje v nekonečných prostorách pod hladinou moře, v prázdném bytě, v opuštěném městě, kterým jako by se prohnala apokalyptická vichřice.

Prázdnota je tady podaná jako nesmírně podnětný motiv. Zleva skoro až v buddhistickém duchu. Zprava jí ale oponuje psychoanalytické čtení, které nakonec vítězí. Hrdina je neurotik, který musí sestoupit na dno svého podvědomí a vytahat odsud na světlo všecky ty pohřbené motivy. Když jeho žena porodí, je jasné, že to zvládnul. Že přebarvil černou na bílou a složil v ten pravý čas téma svého života. Klobouk dolů před tímhle komiksem!

Kanadskému komiksáři Jeffu Lemirovi (1976 . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář