Jiří Moravčík přišel, viděl, slyšel,mluvil a napsal

Jaké je tajemství severských šamanů? Proč japonští Ainové rituálně zabíjejí medvědy? Jde na Sahaře stále o život?  A jak se krmí krokodýli? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá – vždy v souvislosti s hudbou – Jiří Moravčík ve své knize Když píseň tluče křídly do oken, kterou vydalo nakladatelství Galén.
9_jiri_moravcik_1Jak každý čtenář UNI ví, Jiří Moravčík je naším předním odborníkem na hudební oblast world music, publikující kromě magazínu, který držíte v ruce, zejména v Harmonii a Folk & Country, ale i v denním tisku. Svého životního tématu se také jeho nová kniha týká. Nese ostatně podtitul Šestnáct příběhů z world music a autor hned v úvodu tento povšechný termín zajímavě vysvětluje:
Nejde o žánr, za který world music mnozí doposud chybně považují, ale o směs světových hudebních kultur, kterou, když jí evropští posluchači přišli zhruba před třiceti lety na chuť, bylo nutné nějak pojmenovat. A tak se v roce 1987 v hospodě na kraji Londýna třináctka zainteresovaných producentů, obchodníků, rozhlasových dramaturgů a novinářů usnesla po delší debatě na termínu world music, schopném, alespoň zčásti, nasměrovat zájemce o mimoevropskou hudbu k těm správným regálům v obchodech. Jak to trefně nazval jeden z iniciátorů schůzky, hudebník a producent Ben Madelson, „šlo o akci idealistů popadlých pragmatismem, o pokus narvat do jedné krabice hudbu vzniklou pro lokální trh, která ale kupodivu zaujala i publikum na opačném konci světa.“ A přestože anglický producent Joe Boyd kdysi řekl, „my jsme ten termín vymysleli jako něco, co se má užívat, jen když je to užitečné, označení world music se obecně vžilo, jakkoliv víc než označení čehosi konkrétního představuje spíš jakousi terminologickou berličku.“
Výhodou knihy je, že se skutečně jedná o příběhy, přesněji řečeno o vyprávění, nejde o žádné suché muzikologické studie, k jejichž pochopení čtenář musí mít vystudovanou hudební vědu či etnografii. Moravčík má totiž dar o svých oblíbených hudebnících psát tak, že i umělec, o kterém čtenář nikdy ani neslyšel, vyvstane plasticky před jeho očima v mnoha souvislostech. A k sehnání nahrávek pak už je jen krůček.

Amadou a mariam, foto Yvetta Stránská

Právě čtivé představení hudebníků v souvislostech – kulturních, zeměpisných, politických, historických – je dalším velkým kladem Moravčíkovy knihy. „Když Bůh stvořil Sámiland, malinko to přehnal – až příliš se prý podobal nebeskému ráji. A tak musel narychlo, aby si toho nikdo nestačil všimnout, dodatečně vymyslet dotěrné komáry.” Takhle například začíná kapitolu o nejslavnější, i u nás dobře známé, sámijské zpěvačce Mari Boine.
Jiří Moravčík si do své knihy vybral šestnáct osobností, resp. souborů, které sice vzájemně hudebně vesměs nijak nesouvisejí (tedy kromě toho, že jejich nahrávky v obchodech leží ve stejné kolonce world music), společné jim ale je to, že mají o čem mluvit, a v neposlední řadě i to, že hráli buď na některém z českých festivalů, nebo nedaleko našich hranic (třeba na proslulé etno-přehlídce v německém Rudolstadtu). Jsou to: Mari Boine, Eliza Carthy, Mariem Hassan, Oki Kano, Mariza, Yasmin Levy, Tim Eriksen, Lila Downs, Faiz Ali Faiz, Tanya Tagaq, Bonga, Susheela Raman, Oumou Sangare, Emmanuel Jal, Amadou & Mariam, Tinariwen.
Autor tak má tu výhodu, že všechny, o nichž píše, nejen viděl na pódiu, ale také s nimi mluvil a jejich přímé řeči tak jsou plně autentické a v mnoha případech i poměrně aktuální. Což platí i o fotografiích Yvetty Stránské a Ivana Prokopa, kterými je graficky příjemně pojatá kniha vybavena.

Přidat komentář