Jiří Padevět: Tři králové

Odbojová činnost legendární skupiny a vysílací místa radiostanic Sparta I a Sparta II
Jiří Padevět se zřejmě rozhodl, že zdejším historikům přes druhou světovou válku a dekády kolem ukáže, zač je toho loket, zač je v Pardubicích perník, že jim rozhodí sandál, že s nimi zapajtluje, že je dostane do vrtule. A daří se mu to na výbornou. Sbírá ceny, má prodeje, mluví se o něm. Už jen to skóre: za čtyři roky tři málem tisícistránkové knihy průvodcovského typu (Průvodce protektorátní Prahou, Krvavé finále, Krvavé léto 1945), dva knižní rozhovory (s Jiřím Drahošem a s Luďkem Staňkem), dvě knížky drobné prózy, napojené po svém na to hravější, zábavnější v tradici poválečného českého surrealismu (Poznámky k dějinám, Střepy času, krajin, konspirací / Nalezený deník), podíl na knize o Ležácích (Ležáky a odboj ve východních Čechách), dvě knížky k legendární operaci Anthropoid (Anthropoid, Kolem Anthropoidu) – a nejnověji knížka o takzvaných „třech králích“. Jedenáct kusů dohromady. Zhruba tři kousky ročně. S výjimkou beletrie vše pod hlavičkou nakladatelství Academia, kde Padevět pracuje jako ředitel a kde nastolil v poslední dekádě vydavatelskou politiku srovnatelně objevnou, inspirativní a svobodnou jako svého času Jan Řezáč v Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, později Odeonu.
Jiří Padevět, ročník 1966, je fenomén. S vysokou školou si za minulého režimu sice nepotykal, tím spíš si ale uchoval pojem o tom, co je v životě i díle třeba. Živelný, „punkový“ přístup, podtržený intenzivním, hlubinným zájmem, komunikační otevřeností a maximální odpovědností. Jeho knihy, s výjimkou těch dvou beletristických, jsou v tom nejlepším slova smyslu službou. Padevět jako autor stojí v pozadí, přímo v skrytu a nechává skrze sebe promlouvat ty, kterým nebylo popřáno sluchu za jejich života. Podobný koncept uvedl do české poezie svého času Jiří Kolář, když představil „básníka naslouchajícího“: autora jako ozvučnou desku, membránu, kterou rozechvívají řeči proudící kolem, a nejen ty současné, v Padevětově případě především ty minulé. Bodem, kolem kterého se pak jeho knižní práce točí, je druhá světová válka plus bezprostřední okolí. Mohlo by se zdát, že průvodce je žánr, kde jeden nic nevymyslí, ale není tomu tak. Padevět to dokázal v titulech Anthropoid (2016) a Kolem Anthropoidu (2017). V tom prvním složil z krátkých, jasnou a přímou řečí, bez jakýchkoli názorových náběhů nebo druhých plánů psaných bodech vlastně román – komponovaný postmoderně, ačkoli v duchu romantismu. Na jedné straně reprezentanti „slasti“, vzpoury proti brutálnímu útlaku, proti fatální porobě. Z druhé strany pak skvěle klapající „realita“, sadisticky vyladěný mechanismus německé moci. Co se asi hnalo hlavou Jozefu Gabčíkovi s Janem Kubišem, když prchali z místa činu a klacky pod nohy jim nadšeně házeli zbabělí, přikrčení Češi?
Titul Kolem Anthropoidu je „přestupní stanice“ – mezi autorovým dílem historiografickým a beletristickým. Jde o pandán, jak naznačuje název, pojatý jako koláž. Mimochodem technika, kterou představil světu právě výše zmíněný surrealismus. Výpisky z dobových novin, a nejen na vážnou, i na nevážnou, černohumornou notu, původní i aktuální fotografie klíčových míst, zprávy, nařízení a vyhlášky delegované z mocenských pozic, ale i lyricky, snad dokonce mírně melancholicky beletrizované vsuvky, kde autor zkoumá psychická hnutí konkrétního aktéra v konkrétní situaci. Ostatně to je jeho princip, základ, na němž Jiří Padevět ve své práci staví: Nejít dějinami zobecňujícím, černobílým způsobem, ale stopovat do maximálního detailu jedinečné lidské osudy, motivace, rozhodnutí, činy. Hledat prostě jména, data, místa. Průvodce protektorátní Prahou (2013), Krvavé finále (2015) a Krvavé léto 1945 (2016) jsou knihy výjimečné proto, že odmítají kolektivní vinu, nehrají na policajty a zloděje, na hodné a zlé, na dobré a špatné – sledují pozorně širokou paletu odstínů mezi jedním a druhým pólem. Petr Král mluví v básnických souvislostech o „právu na šedivou“. Je to vlastně přístup k věci z pozic existencialismu, který fandí lidské jedinečnosti, originalitě života, existenci před esencí.
A „tři králové“, kteří slaví svátek šestého ledna? Jsou trochu ve stínu Gabčíka, Kubiše & spol. Už proto je dobře, že jejich odbojové aktivity v letech 1939–1942 podchytil Padevět knižně. Notabene v populární, kupované a čtené edici. Těžko srovnávat míru jejich hrdinství, odvahy, přínosu dějinám. Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek, kteří si dali za životní cíl bojovat proti fašistické nadvládě jak zevnitř, tak zvenčí, čili „podzemním“ odbojem doma plus pašováním cenných informací z protektorátu k uším protihitlerovské koalice, skončili stejně: Vlna slasti se roztříštila o skalní masiv reality. Zemřeli neméně hrdinsky: „Dne 21. března 1942 zde [na Prašném mostě] štábní kapitán Václav Morávek zemřel po přestřelce s gestapem […]. Po obklíčení příslušníky gestapa se podle německých pramenů v 19.19 sám zastřelil.“ – „Dne 30. června 1942 byl [na kobyliské střelnici] zastřelen Josef Mašín. […] Podle poválečného svědectví příslušníka gestapa Scharfa vykřikl Josef Mašín těsně před smrtí Ať žije Československo!“ – „V květnu 1941 zde [v Petschkově paláci] byl brutálně vyslýchán zatčený Josef Balabán, který podle poválečných svědectví pracovníků gestapa nikoho neprozradil. […] Dne 3. října 1941 zde byl stanným soudem odsouzen k trestu smrti…“ I tentokrát dává Padevět místo jak velkým, tak malým rolím, klíčovým hráčům i stafáži. Na rozdíl od Anthropoidu volí ovšem jiný klíč vyprávění: nejde nyní po stopě časové, chronologické, ale místní, podle čtvrtí, od Prahy 1 po Prahu 10. To sice bere příběhu poněkud na dějové dynamice, ale zároveň jde o symbolickou výzvu čtenáři, aby byl na chvíli, jako byli oni – aktivní.
Neakademická, živá práce, kterou odvádí Jiří Padevět, je jednak čtenářsky vděčná, jednak obecně nesmírně cenná. Jde o kontinuální připomínání doby, kdy na jedné straně bylo české politice, společnosti, kultuře nesrovnatelně hůř, kdy vše drtil nereflektovaný pocit méněcennosti germánského živlu – na druhé straně ale jela morální odpovědnost Čechoslováků za svou, tehdy ještě relativně mladou, sotva plnoletou vlast na maximum. Nacistická a komunistická diktatura tuhle odpovědnost z Čechů za půlstoletí úspěšně vymlátily, vyřízly. Dnešní postfaktuální, mrtvé době a jejím čelným mocenským reprezentantům je všechno jedno. Hrdina je skoro sprosté slovo. A vlast prázdné heslo v hubách zamindrákovaných nácíčků. Co potřebujeme, je víc Padevětů. Haló, jsou tady někde?

 Academia, Praha 2017

Přidat komentář