Jistota zabíjí

V literatuře je solitérem, kniha pro něj není zboží, ale artefakt, za nějž je třeba nést odpovědnost od začátku do konce. Vydal vlastním nákladem tři prózy: Malý bůh (2004, 2008), Panáčci (2009) a Destine, s. r. o. (2010). 1_Jistota_zabijiCo titul, to jiný žánr, jiná poetika, jiné téma, jinak modelovaní hrdinové, jiný čas a jiný prostor. V rozhovorech je odměřený, ale přesný. Seznamte se: TOMÁŠ HOKEŠ.

Prózu Destine, s. r. o., která si pohrává mimo jiné s myšlenkou nového světového řádu, jsi napsal v roce 2001. Proč jsi ji tehdy nevydal? Žádný z nakladatelů, které jsem oslovil, ji nechtěl. Po letech jsem ten text znovu otevřel, a zjistil jsem, že funguje. Sice v něm byly nějaké věci špatně po řemeslné stránce, takže jsem z původního rozsahu zhruba polovinu vyškrtal, ale to podstatné zůstalo.

Co je to podstatné?
Nejasnost a nejistota, které se týkají našich životů. Nic není jasné, nic není jednoznačné. A to platí vždycky, akorát se tomu v různých dobách říká různě.

Příběh Destine, s. r. o. jsi uzavřel dost skepticky. Hlavní hrdina se dobrovolně vzdá svého lidství. Jsi skeptik?
Já nikdy nevím dopředu, jak se příběh uzavře. Pointy si vymýšlet neumím. K takovému konci si text došel sám. Při psaní jde jenom o to, vydržet logiku, kterou ten příběh určí. A navíc: skepticismus je pouze úhel pohledu. Příběh jako takový dopadl dobře.

To zní skoro mysticky, že si text došel ke svému konci sám. Jak píšeš?
Píšu, dokud vím, kudy dál. Když nevím, přepisuju to, co jsem už napsal, a dozvídám se o příběhu víc. A pak to přijde samo. Představ si rozdíl mezi počítačem bez internetu a počítačem s internetovým připojením. Najednou má člověk internet v hlavě a „něco“ začne psát skrz něj… Co? Bůh? Obecné lidské vědomí, na které se může napojit každý, pokud má tu odvahu.

To tedy spisovatel nemá moc na vybranou…
Já nepíšu jinak, protože neznám jiný způsob psaní. To ale neznamená, že jiný způsob psaní neexistuje. Jenže já bych to neuměl, třebas psát na objednávku, na téma a do uzávěrky. Přijde mi, že psaní je čisté, když autorovi naskočí téma samo, když dostane myšlenku, která uvolní prvních pár kamínků, a ty strhnou s sebou zbytek. Navíc psaní neznamená jenom psát text. Funguje to i opačným směrem: kniha zároveň píše tebe.

Jak to myslíš?
Když si prožiješ nějaké věci na papíře, začneš si jich všímat i v reálném životě. Vidíš jinak, než jsi viděl dřív. A to tě proměňuje, tím rosteš. Psaní je poznávání života i světa. Podstaty světa, způsobu života. Co mě baví na psaní nejvíc, je, když mě něco překvapí. V životě to není jinak: nejvíc tě posunou věci, co tě rozhodí, takové, které jsi nečekal. Myslím, že jistota zabíjí. Nejhorší je umřít mrtvý.

Se čtením to máš, předpokládám, podobně. Kdo tě v literatuře překvapil?
Určitě Bradbury, Dahl, London, Troska, Verne, Wilde. A Schulzův román Kámen a bolest. Přečetl jsem tu knihu pětkrát a považuju ji za nejlepší českou prózu 20. století. Ostatně na Schulzově psaní jsem pochopil, že umění není nic jiného než překonaná bolest, protože překonání bolesti s sebou nese radost. Co bylo nejdůležitější pro Michelangela? Radost z toho, že může tvořit. Tomu rozumím: mám radost, že si můžu sednout k papíru a psát na nějaké úrovni, k níž jsem za ta léta došel. A nikdo mi do toho nemluví. To mi stačí. Ale chápu, že jiným třeba ne. Spousta věcí dneska vzniká z úplně jiných pohnutek. Když píšeš, abys zaplatil složenky, asi nevznikne dílo, ze kterého budou lidi padat na zadek ještě za deset let.

Ty si od počátku držíš literární provoz od těla. Svoje knížky nejenom píšeš, ale taky je ilustruješ a sám si je vydáváš. Proč?
Je to čistě moje věc. Chci tu knížku udělat od á do zet sám. Je to moje kůže, s níž jdu na trh. Do toho literárního hampejzu jsem nakoukl, a zase rychle vycouval.

Literární hampejz?
Ano, hampejz. V dotované „kultuře“ jsou totiž stejné vztahy. A je jedno, jestli jde o literaturu, výtvarné umění, divadlo nebo film. Pokud se věnuju hlavně žebrotě, těžko mi zbude síla, abych dělal něco, co má smysl. Mindrák českého divadla se jmenuje DAMU, mindrák českého filmu FAMU, atd. Věcem je třeba něco obětovat. Na to se zapomnělo.

Ale kdybys vydával u renomovaného nakladatele, prodal bys daleko víc výtisků a měl bys třeba i na ty složenky…
Psaní je pro mě pořád koníček. I když drahý koníček. Ale kdybych udělal ze psaní hlavní téma svého života, tak bych se z toho asi zbláznil. Potřebuju mít nějakou kotvu, abych neuletěl moc daleko.

Co je ta kotva?
Řemeslo. To mi ještě pořád umožňuje vydělat si tolik, abych mohl několik měsíců v roce psát. A nechci na tom nic měnit. A že nemám ze psaní tolik, kolik bych mohl mít? Možná se to změní. Ale rozhodně nejde o nic, do čeho bych vkládal všechny své naděje.

Jsi vystudovaný sklář. Je pro tebe řemeslo druhou stranou psaní?
To není druhá strana, to jsou spojité nádoby, i když to tak nevypadá. V řemesle dostaneš zakázku třeba na restaurování sto padesát let starého okna, rozebereš je, vyčistíš, doplníš poškozené díly – a složíš to všechno znova dohromady. Máš jasně daný postup, ze kterého se nedá uhnout. A se psaním to mám, pokud jde o řemeslo, podobně. Dneska mám větší radost z věty, co škrtnu, než z té, kterou jsem právě napsal, protože tím se text prosvětluje, čistí. Když ve psaní neumíš řemeslo, každou myšlenku zabiješ.

Jak ses ke sklu dostal?
Přes rodinu. Děda byl ředitel sklářského muzea, máma je sklářka. Se sklem dělám od čtrnácti, první vitráže jsem dělal v roce 1986.

Dá se dnešní řemeslo srovnat s tím dřívějším? Nedávno jsem si koupil nové boty, a rozpadly se mi po třech dnech nošení…
Jenže vitráž nejsou boty. Boty se dneska dělají jinak, kdežto vitráže se dělají pořád stejně. Jenom nepoužíváš žhavé uhlí, ale plynovou bombu, netočíš klikou, ale zapneš elektřinu. Párkrát jsem si říkal, že kdyby někdo ze 13. nebo 14. století přišel do naší dílny, bude den dva koukat jako vejr, a třetí den už bude dělat s námi.

První prózu, Malého boha, jsi vydal v roce 2004. O čem je ta kniha?
O jedné zanikající době a osudu člověka, který byl donucen v ní žít. A taky o tom, že nejpodstatnější v životě je najít sám sebe. Ať to zní jakkoli frázovitě.

Tobě se to díky psaní podařilo?
Řada vět v mých knihách je z mého života, nejsou prostě odněkud, je za nimi žitá zkušenost, je za nimi určitá pravda. Malého boha jsem začal psát v sedmnácti letech.

Malého boha jsi situoval do doby před dvěma tisíci let. Odkud jsi bral informace, abys nestavěl prózu na vodě?
Jednak na zbraslavském hradišti u Závisti, kde jsem se seznámil s ar cheology, co tam pracovali, jednak z knih.

V Panáčcích jsi nahlédl do životů a řečí současných pubescentů. Co tě přimělo k tak dramatickému obratu?
Psaní musí být vždycky experiment. Mě by nebavilo psát pořád to samé. Musím objevovat. Chtěl bych vystřídat všechny možné žánry: chystám se na detektivku, chci napsat knihu dopisů. Šestnáct pokračování od jednoho kusu je zbytečnost. Zklamal bych sebe, a zřejmě i těch pár čtenářů, které mám. A nejde o útěk: pokud se někam skrz text podíváš a ten text si to odnese s sebou, pak je to dobře. Proto píšu.

Zmínili jsme tvoji mámu, kdo byl tvůj táta?
Táta byl jemný mechanik, pracoval na Českém vysokém učení technickém v Praze, vyráběl pomůcky pro výuku hydromechaniky. A taky trochu psal. Knižně ale nevydal nic. Trochu mu chybělo právě to řemeslo. Kdybych to proškrtal, asi by z toho moc nezbylo.

V Malém bohu i v Destine, s. r. o. je postava otce klíčová. Jaký jste měli vztah?
Dobrý. Byl hodný, dával mi svobodu. Když byl starší, začal pít, a dal mi zkušenost úplně jiného druhu: ukázal mi, jaké to je, když ze sebe člověk odejde. Ale on si s sebou nesl těžké věci z minula, mimo jiné kriminál z konce 40. let, a ne se vším ve svém životě se srovnal. Dneska už mu rozumím.

Ty kromě psaní kreslíš, hraješ na kytaru, skládáš muziku. Co mají ty věci společného?
Vyjádření vnitřní svobody, k níž jsem postupem let došel. Život bez nich si nedokážu představit. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *