Joe Benitez: Lady Mechanika

V pražském Argu přišli konečně na chuť komiksům. Hlavně těm překladovým. Dřív se tu sice taky sem tam nějaký výstup v médiu objevil (třeba zábavné album Chestera Browna Sex není zadarmo, viz Uni 11/2014), ale letos nasazené tempo je výjimečné. A nejen tempo, blýská se i na soustavnost, jak naznačuje slibně znějící hlavička „velká řada edice Argomiks“, kterou se hned dvě z novinek pyšní.
Alejandro Jodorowsky (1929) s Moebiem (1938–2012) a jejich Andělské drápky sice na edici ještě nedosáhli, zřejmě proto, že obrazově-slovesný rozvrh jejich díla se s povahou komiksu na první pohled míjí, ale Milo Manara (1945) a Joe Benitez (1971) už to štěstí měli. Manara s osobitým zpracováním dvou klasických textů z dějin světové literatury (Gulliveriana plus Zlatý osel), Benitez pak s příspěvkem k žánru takzvaného steam-punku, který nemohl mít atraktivnější titul – Lady Mechanika (série vychází v americkém originálu od roku 2010, české vydání obsahuje pět kapitol).
Pokud steam-punk, který se ve světě datuje od osmdesátých let minulého století, přísahá na kulisy viktoriánské Anglie a bere za své velké předchůdce Julesa Verna a H. G. Wellse, pak s nimi Lady Mechanika ladí vnějškově na výbornou – ovšem zároveň je překonává, nabízí ze své podstaty daleko širší spektrum inspirací, příbuzností a literárně-výtvarných souvislostí. Tahle půvabná lejdy je totiž napůl člověk, napůl stroj. Patří do kategorie superžen, je nadána výjimečnými schopnostmi. Ovšem její lidská část strádá – neví, kdo ji „upravil“, „vylepšil“, natož aby znala důvod proč. Podniká tedy dobrodružnou, ba přímo akční cestu k cíli, do „srdce temnoty“, aby se potkala se svým stínem a nabyla ztracenou, respektive dosud nezískanou identitu.
Konkrétní body příběhu už tak atraktivní nejsou, jde o tradiční model, v němž se na různý způsob přetahují o moc dobro se zlem, láska se smrtí, hlavní proud s vedlejšími přítoky i slepými rameny atd. atp. Komiks ale žije jednak z výjimečné vizuality věku páry, fantastických, jemně propracovaných vynálezů i odvážných výpadů vybraných jedinců k hranici „normality“, potažmo samotného života (a častokrát i za ni), jednak z „rozpůlené“ podstaty hlavní hrdinky. Mechanickou ženu sestavil Hoffmannův doktor Coppélius v povídce Pískař (1816). Možnostmi takzvaných biomechanoidů se zaobíral v podstatné části svého výtvarného díla Hans Rudi Giger (který vymodeloval mimo jiné slavného „vetřelce“). Jistá mechanická lejdy se pohybuje napříč novelou Michala Ajvaze Lucemburská zahrada (2011).
Lady Mechanika prostě otvírá možnosti, odvádí pozornost od hlavní dějové linky k volnějším či zcela volným asociacím čtenáře. Splétá příběhy nové, otvírá nové možné světy. A navíc je Benitezova hrdinka samozřejmě krásná, parádně tvarovaná a ještě lépe, s maximální pečlivostí vyšňořená. Pokud u Manary, potažmo Jodorowského s Moebiem hraje hlavní roli nahota a s ní spojená vzedmutá sexualita, mnohdy vyhnaná do notně neobvyklých výšin, pak v Lady Mechanice zůstává vše tělesné decentně skryto. Nejde přitom o nějakou cudnost, tenhle komiks by erotika spíš devalvovala, přidala by mu prózy a ubrala poezie. Fenomén člověkostroje, potažmo živého mrtvého nebo prostě nemrtvého má poněkud vyšší potenciál. Možná proto, že je dneska na rozdíl od viktoriánské éry daleko blíž realitě než fantazii.

Argo 2017, překlad Richard Klíčník

Přidat komentář