JOHN DENSMORE: Riders On The Storm (Můj život s Jimem Morrisonem a The Doors)

Osudy The Doors stále přitahují pozornost. Jejich písně jsou stále podmanivé, skupina však vedle nich dokázala přicházet s propracovanými gradujícími epickými skladbami, které ukázaly umělecký potenciál žánru. Dokázala však ještě více. Jestliže Rolling Stones dodali rocku rebelantského ducha vzpoury, s Doors rock dospěl. Vnesli do něj spojení sexu a smrti v drásavých básnivých textech. Pozornost k nim přitahuje taky jejich osud: zpěvák Jim Morrison patřil spolu s Brianem Jonesem, Jimim Hendrixem a Janis Joplinovou k prvním velkým hvězdám, jimž se rock stal osudným, takže opojení ze swingujícího Londýna a psychedelického léta lásky vystřídala tvrdá realita nastupujících sedmdesátých let, která přinesla nepříjemné vystřízlivění a kocovinu.

Historii kapely a zejména osud Jima Morrisona přibližuje kniha Nikdo to tu nepřežije Jerryho Hopkinse a Daniela Sugermana, který napřed vedl fan klub a krátce po Morrisonově smrti se stal manažerem kapely. Přestože je kniha dobrá a Oliver Stone podle ní natočil slušný film, přece jen jde o pohled zvenčí. Riders On The Storm naopak nabízí pohled dovnitř do kapely očima bubeníka Johna Densmora, který popsal, jak kapelu rozkládaly sláva i drogy a alkohol, jak se její mušketýrská jednota „Všichni za jednoho – jeden za všechny“ rozpadá a každý se stará sám o sebe, zatímco Jim Morrison se propadá hlouběji a hlouběji do závislosti na alkoholu a z citlivého mladíka se stává zlý ještěrčí král, manipulátor, který zkouší, kam až může zajít a co všechno si může dovolit. To kapelu ničilo, i když dál natáčela alba.

Nejsilnější je úvodní část, která popisuje vznik kapely, jak se její členové dávali dohromady a co do ní každý přinesl a přispěl tak k osobitému soundu. Zajímavé je, jak moc byli její členové ovlivněni nejen bluesmany, ale John Densmore a varhaník Ray Manzarek taky špičkovými jazzmany, které poslouchali a obdivovali, zejména Johna Coltranea. Text také odhaluje, jak se v dlouhých skladbách projevovaly vlivy poetry readings, kdy beatnici četli své básně za živého jazzového doprovodu a muzikanti reagovali na rytmus. Totéž dělali Doors v dlouhých skladbách, kam Morrison přidával další a další verše. Densmore taky přiznává, jak důležité pro jeho pojetí bylo, že hrál na tympány v orchestru a pak v pochodové kapele a jak se snažil vyhýbat jednoduchým rytmům, což pomohlo spolu s bottleneckovou a flamenkovou technikou Robbyho Kriegera k udržení napětí a ke gradaci v dlouhých skladbách. Kniha odhaluje i roli producenta Paula Rothchilda, který si hrál se zvukem, aby našel ten nejvhodnější a nutil kapelu nahrát desítky verzí skladeb, až vybral ty nejpovedenější.

Densmorovi se daří dobře ukázat, jak se Doors lišili od svých souputníků, kalifornských psychedelických kapel, svou podvratností a snahou otevírat tabuizovaná témata a nekončit jen u opětování lásky a možností drog, a jak se porovnávali s tehdejšími rockovými špičkami ve snaze posunout žánr i jaký vliv na to měly texty. Ukázky z nich, jimiž je kniha prošpikovaná, potvrzují, že Jim Morrison byl skutečný básník.

Průkopnickou kapelu ale ničila sláva a peníze, které přišly tak rychle, ale zejména alkohol a drogy. Kniha začíná tím, že Densmore popisuje, jaký vliv na něj mělo, když si poprvé vzal LSD, což se stalo ještě dříve, než se Doors dali dohromady. Knihou prosakuje ohlas doby, kdy psychedelika a Maharišiho transcendentální meditace měla představovat onu bránu rozšířené reality blížícího se věku vodnáře, kde převládne pochopení a láska, zatímco Spojené státy se stále více angažovaly v krvavé válce ve Vietnamu. Té se členové kapely dokázali vyhnout, ovšem působila na ně i tak, jak ukazuje skladba The Unknown Soldier z třetího alba Waiting For The Sun.

Právě po třetí desce, která se rodila velmi těžce, se kapela začala rozkládat. Kvůli závislosti a nevypočitatelnosti Jima Morrisona přestávala být schopna hrát naživo, i když k tomu přispělo i stíhání zpěváka kvůli obscénnímu chování na koncertě v Miami.

Densmore situaci nepřikrašluje, otevřeně ukazuje rozklad kapely, kdy Jima Morrisona ovládl démon alkohol a nikdo nechtěl situaci řešit, všichni v kapele raději mlčeli, i když vzhledem k jejich věku jim to nikdo nemůže vyčítat. Textem přesto prosakuje pocit viny, že členové kapely včetně bubeníka nedokázali Jimovi pomoci. Už v této knize jsou patrné ony výčitky, které nakonec vedly Densmora, že u soudu absurdně napadl své kolegy, když v novém tisíciletí obnovili Doors se zpěvákem Ianem Astburym z The Cult a snažili se vydělat na prodeji písní skupiny do reklamy.

Patrné také je, jak bylo pro všechny těžké vyrovnat se s odkazem kapely, zvláště když představovala vrchol kariéry, který přišel tak brzo a nic se mu nedokázalo přiblížit.

Kniha trpí roztříštěností, Densmore přeskakuje v letech, z dob dávno po rozpadu, kdy se musí vyrovnávat se sebevraždou svého bratra i s rozchody s partnerkami, se vrací zpátky k ose příběhu. Text by potřeboval trochu seškrtat, vypustit nepodstatné odbočky jako Densmorův pokus věnovat se divadlu, a soustředit se na Doors, aby byla kniha sevřenější a nepůsobila jen jako kaleidoskop nepříliš uspořádaných vzpomínek. Českému vydání taky trochu ublížily překlady textů. Snaha udržet rýmy vedla k tomu, že se z nich vytratil básnický pel. Asi by bylo bývalo lepší zachovat obrazy i na úkor formy. Naštěstí jsou vždy vedle nich otištěné i anglické originály.

Riders On The Storm rozhodně není ta vytoužené kniha plně uchopující fenomén Doors, představuje však důležité doplnění a korekci obrazu kapely z Nikdo to tu nepřežije.

 

Přeložil Luboš Snížek, Maťa 2017

Přidat komentář