Akropolis 2021
Přiznám se k tomu, mám slabost. Líbí se mi, když se literát ujme některého svého předchůdce, nejlépe pozapomenutého, a pokouší se na něj znovu upozornit. Přesně takový přístup se naplňuje v edici tří novel Josefa Kocourka.
Pokud jeho jméno neznáte, je to žel v pořádku. Tento obtížně zařaditelný autor zemřel jako čtyřiadvacetiletý v roce 1933. Poté, co v sedmnácti letech spálil své juvenilní texty, aby bezprostředně nato začal doslova chrlit další: novely, romány, deníky. Přestože byl současníkem známých umělců, jako byl fotograf Miroslav Hák nebo sochař Ladislav Zívr, jeho jméno upadlo do zapomenutí. V poválečné době několik jeho textů vyšlo, ale do českého literárního kontextu se ne a ne zařadit. Naštěstí má o mnoho let mladšího obdivovatele…
S Josefem Kocourkem je to ovšem složité. Jeho texty – jak ukazují tři novely – pracují zejména s kvalitou metafory, dotaženou k překvapivě vyhrocenému tvaru. Děj není až tak podstatný. (A to je téma ve všech třech novelách milostné.) Jedná se o příběhy, které kolísají mezi realismem, filmově romantizujícím vyprávěním, až k horečnatému snění. A ty metafory. Jako příklad jedna z nich, z pasáže, kdy malíř Jensen vyhazuje své obrazy z okna, protože skončil s jednou etapou své práce: „Poslední. Milenčina podobizna v úzkém rámečku. Obrázek s rudýma očima, obrázek s modrookými ňadry.“ Samozřejmě, situace je romantická, až skoro barvotisková. Ale pak přijde ta metafora… až dosud jsem netušil, že ňadra mohou být modrooká. A najednou mám celkem slušnou představu.
Tím, koho fascinuje Kocourkova tvorba, je spisovatel, kurátor, performer a publicista Jaromír Typlt. Dovede vytěžit i genius loci Kocourkových próz, totiž jeho rodnou Novou Paku. Město „blouznivců“ zpod „kytary Krkonoš“ (řečeno s Kocourkem). Také Typlt odtamtud pochází, navíc jako gymnazista navštěvoval budovu někdejší reálky, kde studoval Kocourek. Mohl jít tedy přímo po jeho stopách… i když v době svých studií o něm ještě nevěděl. Kocourkovy práce byly buď v nedostupných knižních vydáních, ve starých časopisech, nebo v archivech.
Typlt v úvodní studii detailně rozebírá, jaký vliv měly či mohly mít texty současných francouzských autorů, které překládal Kocourkův učitel, franštinář Miloslav Jirda. Jednalo se o knihy aktuální avantgardy – a přesvědčivě se ukazuje, že Kocourek s ní držel tempo, pokud na její objevy sám autonomně nepřicházel.
Edice Kocourkových novel tedy prostřednictvím Typltovy studie nabízí nahlédnutí do toho, jak vzniká literatura – i s pečlivým ohledáním kontextu. Cenné jsou popisy reflexí sochaře Zívra, který s odstupem desetiletí hodnotí vlastní souznění s Kocourkovým vývojem. Souvislost s výtvarným uměním je tu přirozená. Kocourkovy metafory totiž často působí velmi vizuálně. Typlt připomíná podobnou barevností obrazy Václava Špály či Josefa Čapka. A je to skutečně tak. „Modrooká ňadra“, pokud si je člověk připustí až za sítnici, vyvolávají skoro stejný dojem, jako by se jeden ocitl na plátnech autorů české moderny.
Kniha ostatně vyšla v edici s názvem Skrytá moderna, a pokud by vás zajímalo číst si o Marii Majerové jako o české komunistce ve víru feminismu, o obhájci moderního umění Jindřichu Chalupeckému či o automatické madoně Skupiny Ra, ty svazky jsou už publikovány (parafrázuji jejich názvy či podtituly).
Jaromír Typlt se u Kocourka zabývá neuvěřitelnou rychlostí jeho literárního vývoje. I když rychlost bývá oceněnou kvalitou spíše u sportovců, tady se jedná o dynamiku, sebereflexi a snahu o posun. Kocourek byl součástí světové avantgardy, přestože jeho běžecká dráha vedla Podrkonoším, a poté ho zavedla jako učitele na menšinové školy v českém pohraničí. Zemřel na tuberkulózu a jistá podobnost osudu a sociální ladění pozdějších próz vedly k jeho řazení kamsi do levicového, sociálně citlivého wolkerovského proudu. Typltova interpretace přesvědčivě ukazuje, že šlo o moderního autora, který absolutisticky objevoval vlastní literární nástroje. Už za svého života budil zájem spřízněných duší. A ještě s odstupem století má takříkajíc „štěstí na kamaráda“.