JP Ahonen: Belzebubové

překlad Naďa Špetláková, Paseka 2020

 

Před čtyřmi lety vydali v Argu Sojčáka, teď vyšli v Pasece Belzebubové. Co mají ty knihy společného? Zaprvé jde o komiks. Zadruhé má autor stejné příjmení: Ahonen. Sojčáka napsali a nakreslili bratři Lauri a Jaakko, Belzebuby pak jistý „JP“. Všichni tři jsou z Finska a podle fotografií na netu jsou si blízko vizáží i věkem. Jistojistá spojnice ale mezi tím autorským trojlístkem k mání není. Ostatně ta druhá kniha znejišťuje i v jiné rovině. Je to parodie, a to dost netypické subkultury: black metalu.

Tomu se odjakživa ve Skandinávii dařilo, hlavně v Norsku. Třeba kultovní Mayhem, kapela k pohledání: v jednadevadesátém si jejich zpěvák řečený Dead prohnal kulku hlavou, o dva roky později pak příležitostný člen kapely Varg Vikernes vykuchal kytaristu Euronymouse. Chlapci taky rádi vypalovali v Norsku kostely a pořádali hodně temné mše. Aby bylo jasné: black metal fandí Satanovi, snoubí se se smrtí, vegetuje na rubu života – nejčastěji výhružně zmalovaný na černobílo a pobitý ostrými hřeby. Je to tragická stylizace, která mívá krutý kořen v mladých letech: třeba dětství ve válečném Iráku nebo klinickou smrt. Libido tady nemá šanci, jediným hráčem na scéně je mortido. Se všemi svými výhružnými, funerálními tanci a rituály kolem. A pokud reprezentantům blackmetalové subkultury něco schází, pak právě výše zmíněná komika, tedy reflexe a sebereflexe. I když Vikernes má občanské jméno Kristian…

 

Před čtyřmi lety vydali . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář