Karel Veselý: Hudba ohně

Paseka 2022

Nepůjde o hodnocení jinak záslužné knihy o afro-americké hudbě Spojených států, pouze o poslední kapitolu Globální večírek, parodoxně tu, která v této verzi v knize raději nikdy neměla být. Ani v prvním vydání před dvanácti lety, natož teď, ve druhém. Ačkoliv se toho v hudbě zastřešené názvem world music, které se kapitola nejvíc týká, mezitím tolik událo a hodně změnilo, ostatně jako u čehokoliv jiného za tu dobu ve světě, a k dispozici je dostatek literatury, kvalitních zdrojů a odkazů na internetu, autor původní, už tehdy zmatečný text s minimálními změnami jen překlopil a znovu nám předkládá zastaralé názory a argumenty, které byly už dávno vyvráceny, zpochybněny a dokonce i zesměšněny. Znovu se opírat o třiadvacet let starý článek Davida Byrnea Crossing Musicʼs Borders In Search Of Identity; I Hate World Music je prostě faux pas; citace je navíc v překladu zexpresivněna – Byrne nepoužil termín „třetí svět“, kterým se to mimochodem v knize dost nepříjemně hemží, bez ohledu na to, že se píše rok 2022.

V úvodu kapitoly je zmíněno jméno Bena Mandelsona: britského hudebníka, producenta, spoluzakladatele veletrhu Womex a účastníka legendární londýnské schůzky, z níž před pětatřiceti lety vzešel název world music. Několikrát u nás s triem Les Triaboliques koncertoval, a přednášel i na ostravských Czech Music Crossroads, takže příležitostí zeptat se ho, jak po letech vnímá Byrneův tehdejší vyostřený názor, se našlo dost. S úsměvem odpověděl: „Nechápu, jak se k tomu článku ještě může někdo vracet, vždyť Byrne sám sebe v následujících letech vlastně popřel, a když rozjel label Luaka Bop, už mluvil jinak.“ 

Karel Veselý není sám, komu se starobylý článek hodil do krámu: před třemi lety se k němu vrátil britský publicista Ammar Kalia z Guardianu, při obhajobě změny názvu rubriky na Global Music, doplněné glosou So flawed and problematic: why the term ‚world music‘ is dead. Šéfové Guardianu se tehdy rozhodli následovat organizátory cen Grammy vysvětlující záměnu world music za global music odklonem od údajných konotací s kolonialismem, čímž spoustu lidí spolehlivě pobavili, protože se má za to, že v zákulisí Grammy léta pletichařící a název world music nenávidějící beninská zpěvačka Angelique Kidjo konečně dosáhla svého.

Asi největším problémem vnímání scény world music – scény, protože nejde pouze o hudbu, ale i o komunitu svého druhu, jejímž symbolem je Womex – bohužel zůstává, že nejrozšířenější obraz o ní podávají často média, publicisté a lidé, kteří o ní skoro vůbec nic nevědí, nerozumí jí, nemají potřebu ji pochopit, a přesto neustále podléhají nutkání ji komentovat, úkolovat a vnucovat jí vinu za neokolonizátorství, kulturní imperialismus, uvrhování do ghetta a nově i podporu rasismu. Nedosti na tom: vedle toho, že se o ní nehodlají hlouběji nic dozvědět, nezastírají ani přezíravost vůči tomuto hudebnímu vesmíru, kdy všechny své předsudky a antipatie soustředili bůhvíproč do odmítání názvu world music, jako by pouze tahle dvě slova mohla za všechna nedorozumění a nesmysly, rozšiřované rádobyznalci a vykladači korektnosti. Mnozí publicisté world music navíc tvrdošíjně pořád nazývají žánrem a dokola omílají cosi o nezápadní exotice, jako by v Evropě, kam, předpokládejme, stále patří i Finsko, Norsko, Polsko, Itálie nebo Rumunsko, neexistovaly moderní úpravy tradiční hudby, jinými slovy world music. Vědomě i nevědomě veřejnost matou, třeba i tím, že čerpají ze zdrojů, kterým, když dejme tomu přibližují africkou hudbu, můžeme důvěřovat snad jen v tom, že správně uvádějí, že pochází z Afriky. 

Nic proti Karlu Veselému, opravdu, ale ještě dnes psát o Peteru Gabrielovi a Paulu Simonovi jako o hudebních kolonizátorech, nebo že scéna world music ignorovala brazilské hnutí Tropicália a Fela Kuti se údajně dopustil „smrtelného hříchu“ když obdivoval Jamese Browna, to prostě fakt nejde. A konstatování, že „objevení byť jen smítka zlého západního popu v etnické tradici diskvalifikovalo ,autentickéʻ lidové muzikanty a dělalo z nich zaprodance globalizace“, už je totální retro; a jako naprosté mimoňství působí dnes věta: „Staré pojetí world music si fetišizovalo čistotu etnických hudebních tradic, které pro ni existovaly jen hermeticky uzavřené a mimo čas.“ Karel takového se vším všudy mylného dojmu zřejmě nabyl u citovaného amerického DJ a spisovatele Jace Claytona, propagátora nikdy se neujatého termínu world music 2.0, který v knize Uproot: Travels in 21st-Century Music and Digital Culture objevil v roce 2016 málem novou Ameriku, když se divil tomu, jak mladá generace „lidových“ muzikantů používá internet, moderní digitální technologie a laptopy s mobily k natáčení. V jednom rozhovoru – mimo tuto knihu – pak Clayton vyloženě zaperlil: „World music vynalezli hudební manažeři, kteří se snažili vytvořit nový žánr poté, co se stalo hitem album Graceland Paula Simona.“ A jako by ho chtěl Karel Veselý doplnit, na začátku kapitoly, bez zmínky, že se jedná o nadsázku, takže to zřejmě myslí naprosto vážně, napsal: „Žánr world music vznikl přesně 29. června 1987.“

Opírá se také o názory Matta Ingrama aka Woebota a jeho shanty house, tedy koncepci post-world music z roku 2004, kterou vám dá dost práce rozklíčovat. A tím jsme u podstaty vyznění kapitoly Globální večírek: pokud jste jako posluchač nebo publicista tzv. z oboru a čtete podobné rozbory world music, rozsvítí se vám většinou okamžitě varovná kontrolka a vzápětí přijdete na to, že autoři vlastně vůbec nemají ponětí, o čem mluví. Ale o to víc se vás mnozí snaží do značné míry přesvědčovat, že váš pohled na tuto hudbu je zpátečnický, neslučitelný s dobou a za používání názvu world music byste se měli málem stydět. 

Karel Veselý je bez jakéhokoliv sporu erudovaný a ve společenských kontextech mimořádně uvažující hudební publicista, s touto kapitolou se ovšem bez hlubšího studia tématu pustil na tenký led a není divu, že skrze něj propadl. Ke všemu zbytečně dvakrát. Nejenže scéně a hudbě, které říkáme world music, evidentně moc nerozumí, ke své smůle se ještě opřel o názory lidí, kteří jsou na tom s vědomostmi a empatií snad ještě hůř než on. 

V knize se zmiňuje kulturní válka a je proto velká škoda, že nepadla alespoň zmínka o jednom z aktuálně nejdůležitějších bojišť, týkající se dokonce i hip hopu, na kterém probíhá již několik let důležitá redefinice začátků „bělošské hudby tvořené bělochy pro bělošské publikum“, rozuměj americké country, z jejíhož historického příběhu byl záměrně vymazán podíl černých muzikantů. Když už tedy byli v knize několikrát zmíněni minstrelové, asi nejznámější zloději v dějinách černé americké hudby.

Přidat komentář