Kavárny v Praze, Praha v kavárnách

Nakladatelství Paseka před několika týdny uvedlo na trh dvě knižní práce na velmi podobné, takřka totožné a dozajista atraktivní téma: život pražských kaváren, respektive hospod, vináren 4_Kavarny_v_Praze1a rozmanitých dalších restauračních a pohostinských zařízení a jejich návštěvníků v čase dohasínajícího Rakouska-Uherska a prvních dvou dekádách samostatné československé republiky. Drobnější z knih dostala titul Srdečný pozdrav z hospody a napsal ji publicista, básník a esejista Viktor Šlajchrt (1952), který svůj záběr vymezil v podtitulu: Pražské restaurace, kavárny a vinárny na dopisnicích a pohlednicích. Druhý, obsáhlejší a v barvě vyvedený svazek, nazvaný Pražské kavárny a jejich svět, poskládal dohromady autorský kolektiv Eva Bendová (1976), Tomáš Dvořák (1973), Dominik Hrodek (1976) a Šárka Kořínková (1984), a to coby tištěný doplněk ke stejnojmenné expozici, kterou až do konce letních prázdnin hostí Muzeum hlavního města Prahy.

Šlajchrt se ve svém textu chápe tématu, které mu je blízké a jež důvěrně zná dlouhé roky: nejen proto, že v polovině 90. let pracoval jako šéfredaktor časopisu Bar & Man, ale předně z důvodu, že „celý život… měl vřelý vztah k alkoholu, flámům a nocím prohovořeným po barech“ a „miluje barovou literaturu i barové scenérie ve výtvarném umění“, jak doznává v jednom rozhovoru. Jeho průvodní slovo, vyladěné esejisticky, psané čtivě a s citem pro kompozici, se dotýká nejprve dějin samotného média, tedy dopisnic (a z nich odvozených pohlednic), které se v Čechách začaly tisknout na podzim 1869. Jejich ,zlatý věk‘ přišel s přelomem 19. a 20. století a dobová popularita těchto lístků – z jedné strany zdobených kresbou či zvolna se prosazující fotografií a z druhé okamžitým plodem pisatelova pera – souvisí podle autora s mnohým a na mnohé navazuje: rozmach industrializace a obchodu je třeba brát v potaz stejně jako stále živé ideály francouzské revoluce a neméně živou oblibu epistolárních próz pozdního 18. století, mj. Nebezpečných známostí Choderlose de Laclos, ale též tradici „kramářských tisků z trhů či poutí“.

4_Kavarny_v_Praze2Většinu textu však Šlajchrt věnuje titulním hospodám, čili námětu oněch kreseb a snímků: rozepisuje se, že to byla právě různorodá restaurační zařízení, v nichž v druhé polovině 19. a prvních dekádách 20. století vznikala jak obrozená, novodobá česká identita, tak dodnes podstatná díla tuzemské literatury, třeba prózy Nerudovy a Haškovy. „Tady,“ píše autor, „se formovala nová senzibilita i estetika, odtud vycházel duch doby a zde se také udržovaly heroické legendy o někdejších bouřlivých výbojích.“ Zní to v porovnání s dneškem skoro magicky: jako by tehdejší hospoda rovnala se jedinečnému katalyzátoru, který návštěvníku přivodil nejen slast těla, ale k tomu dokázal vyprovokovat maximální činorodost ducha. V závěru svého průvodce pak autor prozrazuje, kde všude po Praze se tahle jedinečná kouzla před zhruba stoletím děla: tu prochází konkrétní, dnes už většinou zaniklé podniky, komentuje jejich specifika, představuje význačné hosty a sleduje také pozvolnou architektonickou proměnu těchto a podobných zařízení, příznačný přenos důrazu z německého vzoru na francouzský – posun od „tradiční, ustálené solidnosti evropského severu“ k „odlehčené eleganci jihu“. A především rozvírá čtenáři před očima vějíř zhruba sto padesáti reprodukovaných dopisnic a pohlednic: sérii interiérových i exteriérových pohledů, záběrů personálu, spokojených konzumentů či laškovných kreseb a obrazových anekdot, občas doplněných rýmovaným veršem. Nádavkem k této jedinečné porci „reálií, atmosféry a životního stylu zašlých časů“ jsou některé lístky dobře čitelné. Třebas ten z října jedenatřicátého roku, adresovaný z Mazlovy rodinné vinárny v pražské Jungmannově ulici do Prostějova Jaru Hradečnému: „Milý strýčku! Sešli jsme se krajané. Kdybys tušil jenom, jak dobré víno zde mají. To víš, že hned při prvním šluku jsem si na Tebe vzpomněl a vychutnával lahodu perlivého moku oním známých způsobem, jejž jsem se od Tebe naučil…
4_Kavarny_v_Praze3Druhá z publikací, Pražské kavárny a jejich svět, je bohatší na text i reprodukované výtvarné práce, též její téma je pojato z více úhlů a zpracováno různým stylem: povrchní a nezávazný tanec mezi četnými citacemi, evidencí podniků a nudným vypočítáváním jmen jejich „slavných návštěvníků“ (Dominik Hrodek) následují dvě rázné a živé studie Evy Bendové zaměřené na „obraz kavárny jako obraz moderní společnosti“ a „specifický typ hosta – zvědavého návštěvníka“. V prvním z textů autorka stopuje na konkrétních obrazech proměnu kavárny z tísnivého, zešeřelého prostoru nasáklého samotou a dekadentním zmarem (jak je zachycuje mj. Piják absintu, přeludné plátno Viktora Olivy visící ve Slávii) v prostor otevřený, a to jednak architektonicky, čili vstříc světelnosti a vzdušnosti, spojující interiér s ulicí, a jednak otevřený družné a konstruktivní diskusi, komunikaci, která taví negaci v „sounáležitost se životem a intelektuální životní postoj“. Otevřenost je symbolizována také vstupem ženy na scénu: ženy-pijačky, ženy- kokety, ženy emancipované, ženy v podání Rudolfa Kremličky, Bohumila Kubišty, Františka Tichého, Jana Zrzavého či Pravoslava Kotíka; ženy v tolika rolích, kolik jich kavárenský svět nabízí. Vždyť tonetka, stolek, noviny a káva se mohou stát rekvizitami pro čtenáře, čekajícího, hráče, diskutéra či vášnivého pozorovatele. Právě tomu posledně zmíněnému věnovala Bendová svůj druhý text: v něm se zamýšlí nad „typologií a dispozicemi pražských kaváren první poloviny 20. století“ a sleduje, jak se v závislosti na změně návštěvníka z odevzdaného konzumenta v básníka pěti smyslů proměňovalo, resp. zatraktivňovalo řešení podnikových interiérů.
4_Kavarny_v_Praze4Šárka Kořínková odkrývá v následujícím příspěvku trudné kapitalistické dimenze vztahů zaměstnavatel-zaměstnanec, tj. kavárník a číšník, dále popisuje kuriózní konkurenční přetahování cukrářů a kavárníků o privilegia na horkou kávu a zákusky a v neposlední řadě líčí problémy kavárníků s nezbednými hosty. Jim majitel legendárního kafé Arco v Dlážděné ulici pan Suchánek zkraje 20. století adresoval třiadvacet „výchovných rad“. Ta předposlední zní: „Pokoutní prodej ponožek, bot, bičů, dravého ptactva postříleného ve výrovně a kradených předmětů z různých konkursních podstat se v kavárně netrpí…“ Knihu uzavírá Tomáš Dvořák, jenž si ve svém textu klade otázku: „Co po kavárnách zbylo?“ A hned dává odpověď: „…předmětů spojených s konkrétní pražskou kavárnou se dochovalo jen velmi málo.
4_Kavarny_v_Praze5Kde však Pražské kavárny a jejich svět kulhají textově, tam jim poskytují berli reprodukce výtvarných prací. Jsou četné, takže vedle výše zmíněných a mnoha dalších klasiků české malby dojde řada i na leckoho méně známého či zapomenutého: třebas Karla Holana a jeho Noční společnost (1919) – plátno malované v expresionistickém duchu a ,barvách chorobných‘, jež drtí jakoby veškerou tíhou světa čtyři postavy polosedící pololežící kolem stolu. Dále veristický výjev Josefa Loukoty Poslední host (1902) – fotograficky přesný černobílý portrét zpozdilého pijáka, jemuž za ramenem netrpělivě zívá číšník; práce svým vyzněním stejně existenciální jako ironická. Anebo malbu Vratislava Nechleby V kavárně (1912): mlčenlivé trio, kterému dominuje nápadně bledá tvář prostřední postavy a jemuž nad hlavou jako by hvízdal vítr. Anebo je to naddimenzovaný obláček páry – pozdrav, jenž uletěl kterémusi šálku kávy ze zaniklého světa pražských kaváren?

Přidat komentář