Když starožitnosti, tak s humorem

Pražské nakladatelství Plus si připsalo další body. Po skvěle vypraveném čtyřdílném výboru z díla Howarda P. Lovecrafta (s ilustracemi Františka Štorma a několika inspirativními doslovy) přišlo s plánem vydat v úplnosti „strašidelné spisy“ M. R. Jamese (1862–1936), univerzitního profesora z anglického Etonu se specializací na staré rukopisy a dějiny katedrál, který si volné večery na přelomu devatenáctého a dvacátého století krátil sepisováním povídek na duchařská a jiná příbuzná témata.
M.R.James
V Plusu vyšly shodou okolností nedávno (2012) také Strašidelné příběhy od jiného Jamese, a sice Henryho (1843– 1916), autora slavné novely Utažení šroubu, zfilmované Jackem Claytonem jako Neviňátka (1961). Jenže tenhle James v novém svazku spíš zklamal; potěšil jedině úvodní povídkou „Nájemné od ducha“, která si s pořádnou dávkou ironie pohrává s pružnou hranicí mezi zdejším světem a zásvětím, potažmo se zlou vůlí vybrané zástupkyně „uražených a ponížených“, jež zinscenuje krutý, nicméně působivý spektákl, kde má nedobrovolně hlavní roli její někdejší pokořitel – vlastní otec. Ovšem tahle psychoanalyticky jistě atraktivní povídka byla publikována v češtině už před dvaadvaceti lety, v duchařské antologii s názvem Komu se to dostane do rukou (jako „Duchova činže“). Jinak trpí Strašidelné příběhy nadmírou slov, poněkud ospalým, rozvleklým dějem, a především jistou předvídatelností příběhu – což v žánru patří k největším minus. Pokud Utažení šroubu drží čtenáře (a ještě silněji diváka) hutnou atmosférou v suverénně vykreslených, přeludných kulisách venkovského stavení a přilehlých zahrad, a rovněž klíčovým motivem, který se projevuje navenek v předčasně dozrálé sexualitě hlavní dvojice, dětí Milese a Flory, pak zbývající Jamesovy povídky na duchařské téma jsou jen tu šťastnějším, tu méně šťastným paběrkováním. To raději sáhnout po jeho Portrétu dámy (mimochodem rovněž zfilmovaném, tentokrát Jane Campionovou v roce 1996) – anebo po druhém ze zmíněných Jamesů: Montague Rhodesovi. Ten totiž nenudí čtenáře ani na chvíli.
Jeho povídky jsou – navzdory faktu, že se obracejí k reáliím vesměs minulých století – úplně moderní: koncentrované, sugestivní, a přitom lehce konverzační. Pohrávají si šikovně jak s iracionálními motivy, na nichž jsou vystavěné, tak s rolí vševědoucího vypravěče a s hravým strukturováním textu. M. R. James to říká ostatně hned v jedné ze dvou předmluv zařazených do aktuálního svazku: „Dalšími podrobnostmi se již náš poutník nezdržoval.“ Autor pak podává svá vyprávění skoro jako „urban legend“, jako příběh, který objevil v archivu, vyslechl od svého přítele či prostě získal nějak jinak z druhé ruky. James tedy rád cituje, dokonce připojuje poznámky pod čarou, čímž budí dojem vědeckosti, serióznosti, která mu jistě jako univerzitnímu profesorovi byla vlastní. Podrývá ji ale soustavně, byť jen v náznacích, velmi důvtipnou komikou, někdy až absurdního ražení. Tematizování duchů a dalších entit z mezisvěta, zásvětí nebo úplně jiných dimenzí tak ustupuje v jeho podání poněkud do pozadí. Při čtení Příběhů sběratele starožitností, jak se první svazek spisů jmenuje, nepociťujeme primárně strach, natož vesmírnou hrůzu, kterou sugeruje zdařile třeba úvodem zmíněný Lovecraft, ale jisté pobavení. Povídku „Číslo 13“, vydanou prvně v roce 1904 a situovanou do Dánska, nedělají aktuální a působivou zvolené kulisy (tajemný a nedostupný pokoj, za jehož dveřmi číhá jistě nějaké ďábelské stvoření), ale motiv zmenšujících se sousedních místností – jako vystřižený z Vianovy Pěny dní (napsané 1947). Podobně působí třeba finální obraz v povídce „Jasan“ (1904): mocný strom, zachvácený plameny, začne najednou vystřelovat ze svého dutého kmene jako dělové koule obří pavouky. Nebo „Mezzotinta“ (1904): příběh grafického listu, jehož námět ožije a načrtne v sekvencích svůj vlastní příběh (podobně jako třeba v titulním textu Orientálních povídek Margaret Yourcenarové). Anebo slavná próza „Jen hvízdni, chlapče, a já přiběhnu“ (1904), kde je odhalování tajemství kovové píšťalky přerušováno jednotlivými golfovými údery. Atd., atp. M. R. James je prostě náš současník, ne nějaká archiválie z pozdního středověku, kterými se mistr tak rád zabýval během své univerzitní kariéry.

V češtině vyšel Montague Rhodes James knižně doposavad dvakrát: v roce 1992 ve dvojici s Ambrosem Biercem (pod titulem Oči plné děsu), o pět let později pak sólově (ve svazku Výstraha zvědavcům). Překvapivě jen letmou zmínku mu věnuje jinak obsáhlá a všetečná monografie frenetické literatury, kterou napsal Patrik Linhart (Vyprávění nočních hubeňourů, 2013). Na záložce aktuální knihy pak čteme poklonu z Lovecraftova pera. Jde o citaci z jeho studie „Nadpřirozená hrůza v literatuře“, kde autor věnuje Jamesovi pět závěrečných stran. Zdůrazňuje tu jednak jeho smysl pro detail a mnohdy rozvolněné pointování, jednak jeho vědeckou akribii a s ní související „nenáhodnou“ výstavbu textu. M. R. James měl podle Lovecrafta tři základní kameny, na nichž stavěl: „Příběh o strašidlech by […] měl být zasazen do známého moderního prostředí, aby se přiblížil okruhu čtenářovy zkušenosti. Jeho přízračné úkazy by dále měly být spíš zlovolné než neškodné, protože emoce, která má být především vyvolána, je strach. A konečně je třeba bedlivě se vyhýbat žargonu ,okultismu‘ či pseudovědy, aby se kouzlo věrohodnosti nesetřelo nepřesvědčivou pedanterií.“ Také Lovecraft si dále všímá komické dimenze v Jamesově psaní, ačkoli mluví spíš o figuře humoru než absurdity. Nicméně tak jako tak platí, že Příběhy sběratele starožitností (přeložené Vladimírou a Zdeňkem Beranovými) nežijí dnes tolik hrůzou, kterou se zřejmě snažily vyvolat u čtenářů ve své době, jako předjímavou autorskou prací s komikou. Ačkoli nadčasová je jedna kvalita stejně jako druhá. Druhý (a závěrečný) svazek jeho „strašidelných spisů“ to jistě záhy potvrdí.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *