Krátká roadstory o dlouhé cestě

Jaroslav Rudiš a Petr Pýcha napsali hru Léto v Laponsku. Po loni završené komiksové trilogii v hlavní roli s halucinujícím nádražákem Aloisem Nebelem se Jaroslav Rudiš (1972) pustil do dalšího společného projektu. K ,divadelní roadstory o dlouhé cestě na sever‘, čerstvě vydané v edici Fresh nakladatelství Labyrint, přizval coby spoluautora kamaráda ze základní školy Petra Pýchu (1972), publicistu a prozaika, který se od konce devadesátých let věnuje amatérskému divadlu a napsal, jak uvádí záložka knížky, dvojici divadelních her Republiku za koně a fotbal a Nastavená hra. Je tedy možné, že myšlenka vystavět Léto v Laponsku jako dramatický text vzešla právě od něj; na další rozplétání autorských podílů si ovšem budeme muset počkat minimálně do letošního podzimu, kdy Pýcha hodlá debutovat také jako romanopisec.
I když hypoteticky můžeme říci už nyní, že ústřední motiv cesty, a to jak horizontální, tedy autostopem napříč Finskem do Laponska, tak vertikální, postupně obnažující psychické problémy jednotlivých postav uvnitř jedné ,obyčejně šílené‘ rodiny, náleží spíše Rudišovi. Nejenže hrdina jeho novely Nebe pod Berlínem řeší vztahovou i pracovní krizi útěkem z Prahy do titulního města, kde se symbolem všech historek, které jsou na příběhovou osu navěšeny, stává magický prostor podzemní dráhy, ale také výpravčí Nebel, jemuž k stáru zaplnila hlavu milosrdná i traumatizující mlha, z níž se občas vynořují dějiny, je celoživotně upnutý k železnici a vlakům – jako by Rudišovy (a v případě Nebela také Švejdíkovy) postavy chtěly uniknout času tím, že jej vystřídají dobýváním stále nových prostorů.
7_06_Kratka_RoadstoryLéto v Laponsku je ovšem dějově podstatně řidší než zmíněné tituly, stejně jako autoři ponechali jen v náčrtech pětiúhelník citově propojených postav a spokojili se s úvodními několikařádkovými charakteristikami: Leoš (31) je ,hodný, zdvořilý, i když občas mimo‘, Lucie (22), kterou si Leoš namluví, sice stojí ze všech nejvíc nohama na zemi, ale vnitřně se považuje za Laponku, Leošova matka (52) ,vášnivě praktikuje různá duchovní cvičení‘, v nichž ji vede ,propagátor Vesmírné terapie‘ Orion (42), a kruh uzavírá Leošův otec (52), podle autorů ,hrubián a cynik‘. Jenže uvádění jednotlivých postav na scénu a rozehrávání jejich partů, v nichž jsou šikovně střídány časové roviny, zabere dvě třetiny knihy. Výborně napsané finále, v němž Leoš i Lucie pochopí svoje šance na sebeidentifikaci a s chutí a razancí demaskují jak bludy, které k nim po ,astrální dálnici‘ tahá Orion, tak primitivní machismus otce, potom působí trochu zbrkle. Doříkávání toho, kdo si co o kom myslí (potažmo co si o kom má myslet čtenář), kterým Rudiš s Pýchou knihu protáhli, zbytečně a ze všech stran osvětluje anekdotu, na níž hra stojí; stejně přišel o kus svého tajemství v posledním dílu Alois Nebel. ,Roadstory o dlou hé cestě‘ (což je mimochodem pěkný pleonasmus) ve čtenáři doznívá jen krátce: a to nejen proto, že Léto v Laponsku poví čtenáři bezezbytku vše, čímž ho zbaví veškeré radosti dál setrvávat s textem i po zaklapnutí knihy, ale především z důvodu zřejmě záměrné popovosti textu, čili apriorní nechuti psaní jakkoliv intelektuálně zatěžovat, rozostřovat situace do víceznačnosti, postupně prokreslovat a zpochybňovat postavy, vnést do děje aspoň náznak metafyziky – jak to ostatně činí, tu s větším, tu s menším úspěchem, generační kolegové Rudiše a Pýchy, třeba Marek Horoščák, Roman Sikora nebo Petr Zelenka. Ovšem plánovaná rozhlasová realizace a scénické uvedení Léta v Laponsku mohou tento spíš průměrný text vstupem do prostoru dalšího média ještě rozeznít a probarvit.

Jaroslav Rudiš & Petr Pýcha: Léto v Laponsku.
5. svazek edice Fresh, Labyrint, Praha 2006, 88 stran, náklad a prodejní cena neuvedeny.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *