Lela Geislerová: Zen žen

Po osmi letech na stránkách Respektu vychází knižně výběr ze Zenu žen. Komiksového stripu, který píše a kreslí Lela Geislerová (1975); ta se dřív věnovala muzice (WWW, Coltcha), dneska se zabývá především kresbou. Osm let, týden co týden tři (výjimečně čtyři) okénka, kde musí být nápad a fungovat pointa, nejčastěji humorná. Celkem na čtyři sta minipříběhů. V knize je jich zhruba polovina. Plus závěrem rozhovor se sestrou Ester (kde Lela mimo jiné přiznává, že by chtěla „cestovat v čase“). Plus krátký text na obálce od sestry Anny (která stripy charakterizuje jako „animovaný sběrný dokument“, který „servíruje přesně mířené super ostré zářezy přímo do slabinek“). Rodinný podnik je to vlastně celé: Lela bere pro své stripy látku ze života. Svého, rodiny, přátel. Podobně jako Vendula Chalánková v „tragikomiksech“ shrnutých pod hlavičku Proč nejsi jak chlapi v práci, vole? (2015). A na rozdíl třeba od dvojice Vojtěch Mašek a Džian Baban, autorů Hovorů z rezidence Schlechtfreund (knižně 2013), kde hrají hlavní roli protivný spisovatel a přičinlivý žurnalista; nebo od legendárního nádražáka Aloise Nebela & spol. z dílny Jaroslav Rudiš–Jaromír Švejdík v knížce Na trati (2008).

Zen žen je rozdělený do čtyř kapitol: „Partneři“, „Děti“, „Matka“, „Kamarádky“. To je výrazně ženská, rodinnocentrická volba. Ostatně ženský, dynamický, mírně chaotický, ale zároveň osobitý, dobře poznatelný je i autorčin rukopis: rozházené, rozevláté písmo, které živelně vyplňuje volné místo na stránce, plus civilní, jen mírně karikující černobílá kresba, kde sdělení nesou především „mluvící hlavy“, výraz tváře, pohyb očí, případně gesta rukou. Geislerová přes naznačený tematický záběr není minimalistka: ani výtvarná (jako Chalánková nebo Mašek s Babanem, kteří si vystačí s redukcí na základní tvary, respektive s nekonečným opakováním jedné vizuální situace), ani v tom, co sděluje. Přes rodinu se jí daří obsáhnout a pojmenovat celý svět. Protože svět stojí a padá s lidmi: s partnery, dětmi, matkou, kamarádkami. Navíc Lela své hlavní postavy střídá. A k tomu si od roku 2014 bere na scenáristickou výpomoc jistého Martina Macha Ondřeje (1978). Ten dává stripům větší pádnost, zemitost, zdůrazňuje pointu – a oslabuje tak poněkud titulní „zenovost“. Ne že by to bylo uživatelsky na závadu, jen se může někdy zdát, že jsou pod jednou střechou nakonec komiksy dva.

 

Paseka a Labyrint, Praha 2017

 

 

Přidat komentář