Leonid Pljušč: Na karnevalu dějin

Dnes je známe jako Číňany, Kubánce, případně Tibeťany – lidi, kteří se ocitli v exilu pro své politické postoje, krátce emigranty – disidenty. Jedním z nich je například čínský spisovatel a básník Liao I-wu, jenž loni navštívil festival Svět knihy. Ovšem v českém prostředí je takový úkaz už naštěstí anachronismem, vzpomeneme si nanejvýš, jak odcházeli Slováci, kteří se nemohli smířit s politikou premiéra Mečiara, a to ještě do bratrské České republiky. Ukrajinský matematik Leonid Pljušč (1938–2015) představuje případ mezinárodního disidenta par excellence. Ostatně, bez mezinárodní solidarity by jeho příběh nemohl skončit relativně šťastně – exilem a publikací knihy Na karnevalu dějin.

Sám Pljušč to jako štěstí nevnímal. Ze Sovětského svazu odešel (tedy byl propuštěn) s rodinou v r. 1976 nejdřív do Izraele a později do Francie. Pokračoval v disidentské práci, tj. ve veřejném vysvětlování podstaty sovětského režimu, ale ne kvůli sobě. Netěšilo ho v uvozovkách hvězdné postavení a zájem médií. Na srdci mu pouze ležel osud dalších lidí, pronásledovaných v Sovětském svazu. Při četbě knihy se nelze zbavit dojmu, že to hlavní se odehrálo tam, ve vlasti. A že exil mu sice přinesl svobodu, ale i pocit bezvýznamnosti a jistého osamění.

V Sovětském svazu přitom zažil doslova pekelné pronásledování středověkých rozměrů. Pro svou kritiku sovětského systému – který sám sebe považoval za dokonalý – byl na zasedání soudu bez možnosti obhajoby prohlášen za duševně nemocného a odeslán do psychiatrické léčebny. Byla v tom zrůdná logika totalitního střihu: duševně zdravý člověk přece nemůže kritizovat bezchybný systém. V léčebně byl vystaven pronásledování ze strany dozorců, kriminálních zločinců z přilehlé věznice. S primitivním násilím si podávala ruku psychiatrie, bez obalu se propůjčující k destrukci politických chovanců léčebny. Sebemenší známky odporu se trestaly absurdně vysokými dávkami neodpovídajících léků. Pljušč postupně ztratil schopnost číst, psát i zájem o svůj život. Jak sám říká, rád by napsal o léčebně víc, ale pamatuje si sotva setinu prožitého.

Kniha Na karnevalu dějin je tak především příběhem toho, jak se postupně probouzel Pljuščův kritický intelekt. Budoucí disident byl nejprve slibným matematikem, který se vší zodpovědností promýšlel marxistické teorie. Pokud český čtenář nepatří do řad dnešních obdivovatelů levice, budou mu pasáže z počátku knihy připadat asi tíživě komické. Tolik intelektuálního snažení k promyšlení myšlenkového a politického systému, jenž se při zpětném pohledu jeví jako bytostně nefunkční. Mladý Pljušč si tak láme hlavu s uzdravováním kojenců svou babičkou – vědmou, které přece odporuje modernímu poznání. Nakonec mu ulehčí teorie, že jde o sugesci – vůči matce kojence… Jako mladý komsomolec se účastní dobrovolnických zásahů proti zlodějíčkům, ale i „hejskům“. Nesouhlasí ovšem s tím, aby je komsomolci mlátili. Začne se zajímat o jógu, později o teorii her, trvale bojuje s nedostatkem pramenů… Kniha Na karnevalu dějin velmi zdařile ilustruje záměrnou izolovanost obyvatel Sovětského svazu od vnějšího světa. I tak pronikavá mysl, jako byla ta Pljuščova, musela pracovat s tím, co bylo k dispozici.

Jeho disidentská činnost přitom spočívala v zaujímání kritických postojů, v posílání otevřených dopisů a v podepisování petic, v zájmu o samizdat. I to stačilo na obžalobu, která skončila soudem a psychiatrickým trestem. Není divu, že odborníci shledali v jeho chování například známky „mesianismu“. Ano, kdo jiný by se pokoušel rozbourat neochvějný Sovětský svaz, než náboženský vizionář… Příběh ukazuje také dobře známou paranoiu sovětského systému a jeho hlubokou vnitřní nejistotu, vyplývající z bezskrupulózního nakládání se skutečností podle proměňující se stranické linie. Jestliže vše záleží na vůli diktátora, kde hledat logiku. A kdo hledá logiku, skončí jako protivník diktatury.

Role psychiatrů patří k tomu nejostudnějšímu, co kniha popisuje. Odborníci na lidskou duši zcela samozřejmě přistupovali na skandální požadavky sovětského režimu, aby vystupovali jako trestající nástroj komunistické strany. V příběhu zaráží jejich sebevědomí a smířenost s vlastní policajtskou rolí, ba její zálibné vykonávání. Pljuščův případ naštěstí, díky snaze jeho manželky i dalších přátel a sympatizantů, získal mezinárodní rozměr. Ve svobodném světě podepisovaly stovky vědců výzvy k Pljuščovu propuštění (sovětské velvyslanectví odmítlo přijmout petici amerických matematiků jako nepřátelskou), případ se připomínal na vědeckých kongresech a přispěl k hlubokému rozštěpu mezi sovětskou a západní psychiatrií. Zneužívání psychiatrie k politickým, mocenským cílům se jeví jako průvodní jev totalitního přístupu ke světu. V tomto aspektu může být kniha poučná, pokud si vzpomeneme na pletky psychiatrie s mocí, které známe i ze současné České republiky, nikoli náhodou z prostředí někdejších sympatizantů socialistického režimu.

Kniha Na karnevalu dějin je ale v zásadě obrazem jednoho zdecimovaného lidského osudu, beznadějného heroismu a truchlivě marného idealismu. Retrospektivnost příběhu přináší iluzi, že něco takového se dnes už nemůže stát. Příčinou je zřejmě nepředstavitelnost Pljuščových osudů.

 

přeložil Martin Vrba, Triáda 2018

Přidat komentář