Lucas Harari: Přitažlivost

Argo, 2022, překlad Markéta Krušinová

Možná by to byl skvělý scénář pro Davida Cronenberga. Tedy kdyby už v devětašedesátém nenatočil něco trochu podobného: svůj debut Stereo. Film, který sbírá jeho základní motivy, postupy plus atmosféru, který zakládá jeho autorskou poetiku; film, kde se zvuk míjí s obrazem a řeč pulzuje prostorem bez jakékoli souvislosti s tím, kdo mluví; film, kterému dominuje chmurně betonová, přísně řezaná funkcionalistická architektura, doslova bludiště, v němž se pohybují zajatci jakéhosi podivného experimentu, prováděného na duchu i na těle. – V lecčems je tady sice důraz trochu jinde, ale to základní je s Cronenbergem společné. Řeč je o komiksové prvotině Lucase Harariho, Pařížana, ročník 1990, vydané v originálu před pěti lety. Jmenuje se dost filmově: Přitažlivost.

A přitažlivá je hned obálka. Bledě modrá vodní hladina, v ní zapíchnutá potemnělá busta muže zezadu, pohled upřený na osvětlenou budovu lázní, nad ní pak temné hory s bílou čepicí sněhu. Je to ideální motivická zkratka. Ten ve vodě přijíždí do termálních lázní v městečku Vals, posazeném vysoko ve švýcarských Alpách; co přijíždí – on je tam doslova dohnán svou neodbytnou touhou, tušením, pocitem, že má na místě životní úkol! Zahodí proto doma v Paříži svou rozepsanou dizertaci, zbaví se tím symbolicky rozumového rámce a vyrazí za dobrodružstvím do terénu iracionality, na živnou půdu mystérií a přeludů, kde všecko funguje podvojně, kde jsou roztroušeny nejrůznější indicie, kde se to jen hemží jedním znamením za druhým.

Ten mladý muž, vizuálně nejspíš starší bratr Tintina, se jmenuje Pierre; a je to právě kámen, francouzsky „pierre“, který ho při cestě vlakem málem praští do čela, když vletí do vagonu otevřeným okýnkem. Mladík si ho strčí do kapsy jako ochranitele proti všemu zlému. Tím zlým, jak brzy vyjde najevo, je hlavně ambiciózní historik Valeret, který má vztek, že zatímco on se snaží bádat na místě dlouhé roky, a nic, Pierrovi jde to jedinečné lokální tajemství samo naproti. Má totiž vedle ochranitelského kamene k ruce taky rusovlásku Ondinu, archetypální průvodkyni, svým jménem poukazující směrem k vodní bytosti, víle ze slavného příběhu romantika de la Motte Fouquého (1811); krásce srostlé s vodou jako duše s tělem. Sestavu pak kompletují podivín Testis, obyvatel staré salaše v horách (který má sice slabý zrak, ale tím silněji vidí svým zrakem vnitřním), a náhodný řidič Christian (průvodce číslo dvě, jemuž hraje ve tváři permanentně pobavený úsměv). Ti dva Pierra postupně zasvětí do mýtu o „jícnu hory“, který si prý vždycky jednou za století vybere neznámého a sežere ho. Ten jícen je přitom přímo v místě, kde stojí ta přízračná lázeňská budova (mimochodem úplně reálná, jak dosvědčí internetové stránky). Pierrovi je jasné, že je na stopě, vždyť je to právě sto let, co se hora naposledy přihlásila o své pravidelné sousto, a přestože ho na cestě k cíli čeká několik bolestivých pádů (jednou uklouzne, podruhé se lekne a zřítí ze svahu, potřetí schytá ránu pěstí), nevzdává se, znovu se sbírá ze země – až se mu konečně podaří v tom lázeňském jícnu navždycky zmizet…

Na Cronenberga má ten komiks nicméně příliš noirovou atmosféru. A je v něm míň cronenbergovských neurotismů a psychotismů, všech těch tělesně a sexuálně vznícených aberací, mutací a nemocí, všech těch haprujících, proměnlivých psychických profilů. Harari napsal a nakreslil spíš novodobou pohádku, legendu. Temný mýtus o magnetismu jedné hory, o nezdolné síle přírody, o lidské titěrnosti a slabosti – ochotě podvolit se pudovému volání, ať je ve výsledku jakkoli likvidační. A zvládnul to stylem chladným jako horský sníh, ostrým jako rovná hladina lázeňského bazénu a rezervovaným, odtažitým jako vizuál toho prokletého lázeňského sídla. Těch filmových, výtvarných a literárních rezonancí je v jeho prvotině samozřejmě víc; za všechny další třeba ještě podobně atmosférický Karneval duší Herka Harveyho (1962) nebo Hory mají oči Wese Cravena (1977), případně, jak připomínají všímavější zahraniční recenzenti, divnost komiksáře Charlese Burnse a strohá, geometrizovaná krása art deco. Ale všecko je tady nakonec využito tím jediným možným způsobem: ve prospěch svébytného autorského rukopisu, výsostně uměleckého díla. Na prvotinu podal Lucas Harari jedinečný výkon. A možná ještě lepší.

Přidat komentář