Lucien Zell: Neviditelné bary

lucien_zell„Tenhle svět je zaplaven nepoetičností, o antipoetičnosti nemluvě. Já se jen ze všech sil snažím nastolit rovnováhu. Nejspíš proto se dnes vracím k tolika svým setkáním s básníky. I oni se zúčastnili téhož důrazného odporu. Obraceli mou pozornost k věcem, o nichž jsem neměl nejmenší tušení. Nesetkával jsem se u nich ‚pořád s tím samým’, nýbrž ‚pořád s tím novým’. Podívejte, mně je jasné, že naše současné postavení na této zemi se někdy zdá bezútěšné. Ale jenom proto, že něco vypadá bezútěšně, to ještě nemusí bezútěšným být.“
Lucien Zell se narodil v roce 1974 v předvečer Dušiček v Městě andělů v Kalifornii. Začal studovat filozofii a herectví, ale po tragické smrti bratra se v něm něco zlomilo, a tak se vydal na dlouhou pouť, na níž potkával spoustu lidí, zplodil několik dětí, vydal několik básnických sbírek, založil proměnlivou rockovou kapelu Wavemen, zahrál si v bollywoodském filmu Prague, psal písňové texty (mj. i pro Lenku Dusilovou) a přečetl stovky, možná i tisíce knih. Od roku 1999 žije víceméně nastálo v Praze, ale svým způsobem ve své pouti pokračuje. V neposlední řadě prostřednictvím svého prvního románu Neviditelné bary, který nedávno vyšel ve vydavatelství Volvox Globator.
Když začnete tuhle knihu číst, možná si položíte otázku, zda je to opravdu román nebo spíše řetězec či šroubovice esejistických povídek plných nezměrné básnické imaginace. Odpověď na tyto pochybnosti najdete až na samém konci. Lucienovo alter ego Henderson tu vypravuje svým kumpánům v kavárně U Lososa o svých toulkách po nejobskurnějších barech světa, které se nacházejí třeba v taxíku, zákopu, holičství, celtě s ohništěm nebo kdekoliv jinde. Protagonista tu potkává spoustu figurek, mystických osob, lúzrů i jasnozřivců, andělů i slavných osobností a mnohdy i další Lucienova alter ega. Je to veskrze solipsistické dílo, které na druhou stranu otevírá náruč vstřícnému a vnímavému posluchači. Každá epizoda je prošpikována řadou citátů či úryvků nejrůznějších básní a nese své vlastní poselství. Někdy větší, někdy nenápadnější. To svým způsobem charakterizuje promluva jedné z postav: „Jeden z hlavních impulsů, který nás coby uměleckou formu pohání, je empatie: empatie vůči sobě samým, empatie k ostatním a, což je nejspíš nejklíčovější, empatie k sobě samým v ostatních.“
Některé pasáže jsou realističtější, jiné se podobají horečnatým vizím, koketuje se zde i se science fiction, traktátem, poezií v próze či literárněvědnými studiemi a přece je to nakonec román. Ale tohle vše zcela koresponduje s Lucienovým běžným projevem. Když jsem se ho zeptal, kolik procent jeho knihy vychází ze skutečnosti a ze skutečných zážitků, odpověděl mi svým typickým způsobem: „Jsem chodící kontradikce, zčásti pravda, zčásti fikce. 100% pravda říká lhář. 100% blábol říká jiný lhář. Třetí lhář tiše sedí s očima dokořán jako hejno ptáků v kruhu, společně křičících a mizících.“
Volvox Globator 2014, přeložila Radka Knotková

Přidat komentář