Lydia Lunch: Budu dělat za drogy

Lydia Lunch dokáže šokovat, částečně autobiografická Paradoxia to jasně ukázala. Ovšem záplava nechutného sexu, který nepřinášel uspokojení a zanechával na patře hořkou pachuť marné snahy zabíjet čas, působila po chvíli samoúčelně, knize chyběl další rozměr a působil spíš jako postpubertální výron hnisu, který mohou ocenit buď vysoce perverzní jedinci, nebo pár zasvěcených, kteří budou znát i další aktéry příběhů.6_lydia_lunch
Budu dělat za drogy
(vyd. Maťa) představuje velký posun vpřed, a to přesto, že se nejedná o ucelené dílo, nýbrž o soubor fragmentárních, většinou autobiografických až sebestředných textů různého druhu – od povídek přes koláže, esejistické texty a apelace až po rozhovory. A nechutný sex už není dominantní, i když nechybí a autorka v úvodním Budu dělat za drogy píše: „Nikdo vás nenutil koupit si tuhle knížku, koupili jste si ji, protože taky potřebuje vypustit trochu jedu.“ Nechutného a šokujícího je tady stále dost, zejména příběh Kanasta o tom, jak otec Lunchové hrál o svou dceru s kamarády karty a vítěz si s ní mohl pohrát. Uslintanost a oslizlost kape z každé věty. Prostě Lunchová, jak ji známe, ale v příběhu, který má přesah a jasný oblouk.
Sex se objevuje i v Ďáblově závodní dráze, kde se mísí sexuální fantazie s vězeňskou realitou, textu ale chybí pevnější osa, jako řada jiných je to jen sled obrazů.
Záběr je však širší. Bestie ukazuje, s jakou chutí se Lydia vrhala do vztahů s psychopaty, jak ji lákalo jít na hranici extrému, zahrávat si, což přiznává už v úvodním textu, kde taky připouští, že mnohdy měla víc štěstí, protože se ocitla na hraně smrti. Bestie je reflexí divokého života s bubeníkem Teenage Jesus And The Jerks Bradleyem Fieldem. Vygradovat závěr však sama nezvládla, pomohla si Artaudem. Zdařilejší proto je Zaujmi pozici, kde autorka ukazuje, jak tahala za nos policii a policisty sváděla. Je tu nadhled, který starším textům chyběl.
V Nepolapitelném hajzlovi popisuje, jak trpěla celý život nespavostí a co vše si musela vzít, aby přišlo alespoň chvilkové bezesné vysvobození. V Mateřství není povinné zase otevřeně říká, že nikdy děti nechtěla, protože si nedokázala představit, že jí v břiše roste vetřelec a že stejně většina mužů jsou mimina, tak nač ještě vytvářet další.
Rozhovory s Hubertem Selbym, Jerzym Stahlem, Ronem Athleyem a Nickem Toschesem nejen ukazují, kdo Lunchovou inspiroval, ale také to, jaká témata ji zajímají. Samozřejmě kromě toho, že leccos odhalují i o tázaných.
Lunchová není spisovatelka od pána boha, její styl je hodně ovlivněn tím, že se v sólových vystoupeních věnuje projevům, její texty jsou nevyvážené, často jen nahozené, chybí jim dramatický oblouk, potřebovaly by dopracovat, jenže píše ze své zkušenosti. Má takové osobní zkušenosti, že se nelze odtrhnout. Palahniuk je jistě větší autor, který lépe vládne slovem a dokáže nechutnosti ve Strašidlech mnohem lépe popsat. Přesto jsou méně působivá, v jeho případě jde o komplikovanou fabulaci a ne o vlastní zkušenost. Místy jen nahozené texty Lunchové vycházejí z šílené reality, právě proto tnou více.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *