Rozhovor s Helenou Sadílkovou, spolueditorkou knihy Sytá duše. Helena Sadílková se narodila v Praze v roce 1977. Vystudovala anglistiku, amerikanistiku a romistiku na pražské FF UK a obor nacionalismus na Středoevropské universitě v Budapešti. V letech 2005–2007 pracovala v brněnském Muzeu romské kultury, kde spolu s Janou Kramářovou připravila mj. výstavu Čalo voďi / Sytá duše (2006) a stejnojmennou publikaci, antologii prozaických textů romských autorů z ČR (2007). Žije v Praze, vyučuje romistiku na FF UK.
V Ediční poznámce k Syté duši zmiňujete stejnojmennou výstavu, která proběhla v Muzeu romské kultury v Brně před dvěma lety. Ta expozice představovala „romskou literární tvorbu v ČR a ústní lidové slovesnosti“. Jak stará je myšlenka vaší knihy?
Když jsme výstavu připravovaly, o knize jsme ještě konkrétní představu neměly. Procházely jsme ale tehdy spousty textů: jednak jsme dělaly excerpce z časopisů, kde romské povídky vycházely od konce 60. let, a měly k dispozici knížky, které se začaly objevovat v 70. letech, i ty současnější – a jednak se jako velký zdroj ukázala písemná pozůstalost Mileny Hübschmannové. Ta shromažďovala nejen tvorbu svých současníků, s nimiž byla v kontaktu, ale podařilo se jí zachránit archiv prvního romského časopisu na území Československa, zpravodaje Svazu Cikánů -Romů Románo ľil (Romského listu), který částečně z politických, částečně z jiných důvodů skončil na počátku 70. let. Expozice ale pracovala nejenom s texty: zařadily jsme také některé dramatizace nebo autorská čtení z archivu Českého rozhlasu, rozhovory, které jsme s autory pro Muzeum natočily – a nakonec nám přišlo líto, že z toho kvanta povídek, básní a dalších literárních útvarů zveřejňujeme jenom takový zlomek. Takže jsme uvažovaly o doprovodném katalogu; na ten ale v rozpočtu nezbyly peníze. Po nějakém čase se objevila možnost požádat o fi nanční podporu Ministerstvo kultury, dostaly jsme ji a knihu jsme rok a půl po skončení výstavy realizovaly.
Před Sytou duší vyšly už dvě antologie romské literatury. V čem je ta vaše jiná?
První antologie, s názvem Romane giľa (Romské písně), vyšla v roce 1979 a jde o útlý výbor z romské poezie, z textů šesti tehdy začínajících autorů, který dala dohromady Milena Hübschmannová. Ale knížka se vůbec nedostala do volného prodeje, byla vyrobena jako metodický materiál. Což ostatně platí pro většinu romských publikací, které se za komunismu podařilo vydat: vyšly, ale nedostaly se téměř nikam. Druhá antologie byla publikována pod názvem Kale ruži (Černé růže) už zkraje 90. let a představuje romskou prózu i poezii autorů, kteří se začali objevovat v 70. a 80. letech – a opět ji sestavila Milena Hübschmannová. A víme, že současně s touto knihou chystala pro nakladatelství Albatros ještě jednu, mnohem obsáhlejší čítanku, v níž chtěla prezentovat jak prózu, tak poezii především generace starších autorů. Ta knížka ale nikdy nevyšla. V 90. letech se pak objevilo několik nakladatelů, kteří měli zájem romskou literaturu podporovat, ale vydali jen pár svazečků, v nepříliš povedené grafi cké úpravě a se špatnou distribucí, a skončili. Dnes se sice několika autorům podařilo prosadit v prestižnějších, profesionálních nakladatelstvích (Triáda, G+G, Signeta), jejich publikace však představují jen zlomek toho, co je k dispozici. Sice málokterý z romských autorů je tak plodný, aby jeho tvorba vydala na samostatnou knížku, ale pro jednotlivé povídky je v současné době prostor maximálně v romistickém časopise Romano džaniben a v novinách Romano hangos. Takže také odtud se odvíjela představa naší antologie: zahrnout do knihy díla tvůrců těch zhruba tří generací romských literátů a zároveň shromáždit jak autory, kteří ještě nedostali možnost výrazněji publikovat, tak autory jedné dvou, i když pozoruhodných věcí – a k nim přidat výběr z již publikovaných děl.
Romové v Čechách začali psát po druhé světové válce. Nakolik je v jejich dnešní literatuře patrná tradice ústní slovesnosti?
Milena Hübschmannová zažila dobu, kdy se romská ústní slovesnost jako jedna z integrálních součástí života a kultury slovenských Romů začala vlivem zásadních poválečných změn v jejich životech a také vlivem politických tlaků vytrácet – ale zároveň poznala dobu, kdy jednotliví Romové začali paralelně objevovat psanou formu vyjádření. A tvrdila, že vznikající romská literatura je do určité míry nástupnicí zanikající ústní slovesnosti v tom smyslu, že na ni navazuje především funkčně: jednotliví Romové v ní podle Hubschmannové hledali nový prostor pro vyjádření, neboť především některé žánry ústní slovesnosti postupně ztrácely svoje publikum a místo v romské společnosti. Je třeba říct, že nikdo z autorů, o kterých se bavíme, většinou jde o starší ročníky, často s nižším institucionálním vzděláním, není profesionálním spisovatelem, a někteří se sami za autory ani nepovažují. Píší proto, že se potřebují vyslovit, nebo z důvodu, že je někdo upozornil, anebo sami došli k tomu, že je potřeba psát, aby zachovali a pomohli rozvíjet kulturu, ze které pocházejí – a to nejen tu lidovou. Zapisují tedy především své osobní zážitky, to, co vyslechli od svých rodičů, prarodičů a příbuzných, anebo to, co vidí kolem sebe. Žádný kánon nebo žánr, na který by navazovali, nemají, takže nejčastěji volí prosté vyprávění (zde tedy ta návaznost na jeden ze žánrů ústní slovesnosti), které samozřejmě každý po svém ozvláštňuje, stylizuje, posouvá od reálného k fi kci. Žánry a kánony si tvoří až během psaní. Právě tuto část romské literární tvorby v antologii Čalo voďi představujeme. Vedle těchto děl však také existuje vyloženě ohlasová literatura (legendy, zápisy pohádek i pohádky autorské), na kterou třeba přijde řada někdy příště .
Vaše antologie vyšla bilingvně, texty v ní jsou jak v romštině, tak v češtině. Kolik autorů se drží svého původního jazyka?
Většina autorů zařazených do knihy píše ve své mateřštině. Česky píše Erika Oláhová, která pochází z jazykově asimilované rodiny, kde se romsky nemluvilo. Česky i romsky píše například Gejza Horváth. Antologii jsme tomu podřídily: pokud je prvním jazykem romština, je na stránce nahoře a pod ní překlad, pokud čeština, text už jsme zpětně do romštiny nepřekládaly.
Kdybychom vztáhli romskou literaturu autorů v České republice k literatuře české, je v něčem srovnatelná?
Romská literatura je rozhodně jiná než literatura mainstreamu, atmosféra jejich vyprávění je markantně odlišná, osobitá, svá – což je myslím na knize Sytá duše to nejcennější. Zároveň však může být toto odlišné pojetí ,literatury‘ zrádné – čtenáře může dokonce iritovat, je potřeba si na něj zvyknout. Čím dál častěji vycházejí v češtině romány o Romech, které píší gádžové. Šmausova kniha Děvčátko, rozdělej ohníček se sice před dvěma lety dočkala uznání, že teď konečně víme, kdo to ti Romové jsou, ale není tomu tak: Romové v těchto knihách jsou fi gurami pohybujícími se ve schématu, které pro ně vymyslel neromský autor, aby vyjádřil sám sebe, a je chybou zaměňovat vyjádření autora za realitu. Literární postavy Romů vytvořené Neromy navíc často ztrácejí jakoukoli autenticitu, pohled neromských spisovatelů mnohdy odráží jen jejich vlastní představy o Romech, které se řídí stereotypy a mohou být realitě často dosti vzdálené. Tak je tomu například v případě Obce spisovatelů, která nedávno vyzvala české autory, aby psali o Romech: povídky neromských autorů zařazených do sborníku, který z toho vzešel, zkreslují autentický obraz natolik, až se mi zdá celý podnik užitečný snad jen v tom, jak jasně upozorňuje na stereotypy, které naši neromskou představu o Romech ovládají. Romská literatura je cenná i proto, že nevzniká na objednávku, z vnějšího diktátu, ale Romové se v ní vyslovují k tématům, která si sami vybírají, způsobem (a jazykem), kterým se mohou vyjádřit nejvýstižněji a nejpřesněji. K široké veřejnosti se totiž nejčastěji veřejná vyjádření Romů dostávají skrze média, tedy v situacích, kdy se jedná o určitou aktuální kauzu a lidé v místě se k ní vyjadřují ve společensky, osobně a emocionálně vypjaté situaci. Téma volí média, tón a způsob vyjádření pak určuje aktuální atmosféra ,krize‘, umocněná přítomností televizního štábu. V povídkách zveřejněných v antologii Sytá duše ale Romové mluví tak, jak chtějí, o věcech, ke kterým se chtějí vyjádřit, a pocitech, které chtějí zprostředkovat. A člověku z nich často až běhá mráz po zádech.
A různí se romské písemnictví v Čechách od romské literatury, která vzniká třeba v Rumunsku, Maďarsku nebo ve Francii?
Jak bylo řečeno, romská literatura nevzniká ve vzduchoprázdnu – do jejího charakteru se kromě osobitosti jednotlivých autorů promítá i společenské postavení Romů v dané zemi a místní historie vzájemného soužití, jakési místní společenské klima. Důležité také je, z jaké romské subetnické skupiny daný autor pochází, protože každá z nich si v rámci své majoritní společnosti nachází specifi cký modus vivendi a na vývoj a soužití s Neromy reaguje podle svých možností a tradic. Takže je například velký rozdíl v tom, z jakého myšlenkového prostředí vychází například Andrej Giňa, jenž patří ke skupině našich tzv. slovenských Romů, kteří po staletí žili v úzkém sepjetí s Neromy, během komunismu čelili velmi nevybíravému asimilačnímu tlaku a jejich literatura začala vznikat v době, kdy pocítili vážné ohrožení své kultury a jazyka, který se začal vytrácet – a na straně druhé třeba, v jaké atmosféře psal Matéo Maximoff, který pocházel ze skupiny francouzských kalderašských Romů, a ti jakékoliv znejistění nebo dokonce ohrožení vlastní kulturní identity a ztráty jazyka naprosto nepociťují. Odlišné je také místní romské kulturní prostředí, v němž v současné době autoři tvoří: například v Maďarsku již po několik desítek let funguje silné romské kulturní hnutí, navíc specifi cké silnou provázaností zástupců jednotlivých druhů umění, spisovatelé a výtvarníci se spolu blízce znají a navzájem se ovlivňují, zatímco u nás taková silná kulturní komunita teprve začíná vznikat. Rozdíl v sebevědomí a ambicích je vidět již na vlastním sebehodnocení: málokdo z těch mnoha Romů, kteří píší nebo se věnují výtvarnému umění u nás, narozdíl od Maďarska, by sám sebe bez rozpaků označil za umělce – ať již spisovatele nebo výtvarníka. Navzdory těmto rozdílům však samozřejmě existují i faktory, které literaturu psanou Romy sjednocují. Jedním z těch faktorů je například právě historická zkušenost života na okraji majoritní společnosti, vědomí nutnosti bojovat s její nevědomostí, nezájmem a přehlížením ,Cikánů‘. V různých zemích se Romům, kteří se věnují umění (a nutno říci především na pro Romy netradičním poli literárním a výtvarném, protože všude na světě existuje dlouhá tradice přijímání romské hudby), dostává různého docenění. V současné době se však na ně především v evropském měřítku začíná zaměřovat větší pozornost, začíná se rozvíjet debata o charakteru ,romského‘ výtvarného umění či ,romské‘ literatury jako celku. Snad je to také přeci jen důkazem posunu ve vnímání Romů, alespoň v určité části společnosti. Uvidíme, jestli tento posun zas zpětně ovlivní způsob, jakým romští spisovatelé u nás sami sebe vnímají a o čem a jak píší…