Kus temnoty kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové patří do řady „předělávek“ děl dramatika Williama Shakespeara, jež se začaly objevovat v loňském roce v nakladatelském projektu Hogarth Shakespeare. Vydává je britské nakladatelství Hogarth Press (u nás Práh). Na takový záměr můžeme hledět s jistým podezřením – „remaků“ se ale ujali mistři. Už Šajlok, to jsem já britského spisovatele Howarda Jacobsona byl svrchovaně zábavným přesazením Kupce benátského do současného Londýna. Atwoodová naložila s Bouří, kterou přetvořila do Kusu temnoty, podobně zdatně. Dokonce tak, že v kritikách se objevil názor, že by měla přepsat celého Shakespeara…
Co tvoří shakespearovskou přitažlivost a energii? Dovedně rozehrané drama uvěřitelných lidských vztahů s notnou dávkou humoru, napětí, násilí a zásahů osudu? Atwoodová postupovala přesně stejně. A dokonce svůj postup zdokumentovala… ústy svého hlavního hrdiny. Je jím postarší divadelní režisér Felix, kterého mocenský komplot vyštípe z místa uměleckého ředitele věhlasného festivalu. Není to jediná pohroma, která na něj udeří. Ta další je velmi, velmi osobní. Zasloužilý divadelní bard – a zlomený starší pán – se stáhne do venkovské samoty. Pokouší se tam nepřijít o zdravý rozum… až se mu naskytne příležitost, jak vrátit děj zpátky a pomstít se.
Jeho šancí je inscenace Shakespearovy Bouře ve vězení. Režisér Felix tam působí v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání a inscenuje tam divadelní hry. Musí zvládnout specifické překážky, které toto prostředí klade. Nejdřív odpadnou všichni, kdo se nedokážou prokousat textem. Pak nastane rozdělování rolí, zkoušky… to všechno za kuriózních doprovodných opatření. Felix například vězňům dovoluje používat jen takové nadávky, které jsou v shakespearovském textu. Na některé inscenační svéráznosti jsou ale i jeho síly krátké – nikdo nechce hrát ženské role, které by otřásly jeho postavením ve vězeňském kolektivu. Naopak o role syčáků je značný zájem. „Touha po moci, zrady, zločiny – takovým tématům jeho svěřenci okamžitě porozuměli, protože na ně byli svým způsobem odborníci.“
Vězeňský rozbor Shakespeara pod Felixovým vedením je plný vtipných, a přitom přesných momentů. „Byl Macbeth psychouš, nebo ne? Byla lady Macbeth odjakživa ujetá, nebo jí houklo z výčitek svědomí?“ S podotknutím, že Shakespeare vždy nabízí více než jeden výklad.
Atwoodová staví vězeňskou partu ze zcela současných typů. Mezi provinilci jsou i rapeři a další příslušníci současných subkultur, výstižně a přesně zachyceni. Takhle popisováno to všechno vypadá jako konstrukce, ale i pisatel recenze se může uchýlit k osobnímu zážitku. Kus temnoty mě na prvních pěti stranách příliš nezaujal, pak mě ale pohltil. Žasl jsem, divil se, dojímal se a smál. A knihu jsem nakonec musel přečíst na jeden zátah. S pocitem, že ji hltám jako kdysi v sedmnácti. Stejně jako tehdy jsem se k ní pak vracel. – Tohle není recenze, ale vyznání.
Důvody jsou nasnadě. Atwoodové se podařil přenos klasického textu do současnosti. (V angličtině k tomu ještě přispěje skutečnost, že v anglofonním světě se Shakespearova dramata hrají v jeho vlastní, tedy notně archivní angličtině). Dovedla smísit horor, vztahový příběh, komedii a akční drama do jednoho soudržného příběhu… přesně tak, jako to dělal alžbětinský dramatik. Krátce, šla úplně opačným směrem, než jakým se vydává řada dnešních autorů. Nezajímá ji odtažité, chladné vyprávění, apartně si zakládající na tom, že skutečnost nic neznamená. Kus temnoty je pravým opakem ohrnování nosu nad světem. Skutečnosti je v něm až moc. Záleží na ní – přesně tak, jako záleží na zradě, na pomstě, na lásce i na lítosti. Kus temnoty s chutí popisuje vězeňskou „zemitost se sklony k násilí“, zároveň je nevtíravým holdem kultuře a kultivovanosti. Atwoodová ctí tradici, tím, že ji naplno využívá pro své dnešní cíle.
přeložila Kateřina Klabanová, Práh, 2017