Jsou pohádky, které lakují svět narůžovo a slouží k banálnímu potvrzení dobrých konců – a pak jsou ty druhé, ty, které zachycují dost nezakrytě skutečnost. Spisovatelka Markéta Pilátová se svou knížkou Co vyprávěla gorila zabodovala v té druhé kategorii. Zdánlivě se jedná o pokračování jejího zpracování příběhů pečovatele o gorily Gorilí táta. I kniha o gorilím klukovi Pongovi vyšla v nakladatelství Novela bohemica (2019), i Ponga působivě, antropomorfně ilustroval Daniel Michalík. Jenže Gorilí táta (2013) stavěl na vyprávění známého ošetřovatele goril Marka Ždánského z pražské ZOO, který je uveden jako spoluautor. A text se zaobíral mediálně známou gorilou Mojou. Zato knížka o Pongovi představuje svébytný, samostatný literární příběh s existenciálním podtextem.
Gorilák Pong se coby mládě ocitne na dvoře bohatého šejka. Slouží tam jako hračka pro obveselení, korumpovaná nezdravou stravou, zhoubnou nejen pro gorily: dorty, brambůrky… Když projeví svou nespokojenost, zřejmě ho prodají do zoologické zahrady. A tady začne bojovat se svou životní výzvou. Musí si totiž uvědomit, kdo je. Jinak řečeno, Pong je upřímně přesvědčený o tom, že je člověk. Příběh je nepřímou ilustrací toho, jak důležité je pro člověka, stejně jako pro gorilu, jeho společenství. Vytržen a vykořeněn, sblíží se s tím, co je k mání. Pro Ponga tvoří vědomí, že je člověk, podstatu jeho osobnosti. Proto také poctivě vzdoruje všemu, co toto (mylné) sebeuvědomění narušuje.
Jeho průvodcem po skutečném světě se stává v zoologické zahradě starší gorila Kamba. V poeticky působivých pasážích vzpomíná na džungli („Džungle je velká zahrada,“ začíná Kamba od toho, co Pong zná). Pong se ale smíří s tím, že je gorila, teprve prostřednictvím jiného vztahu. Až když v gorilím výběhu přistanou gorilí slečny přibližně stejného věku, začne tušit, že být gorilákem by vlastně nemuselo být špatné. Příběh pak nabere neočekávaný směr. Svou roli v něm sehraje povodeň, která identifikuje Pongovu zoologickou zahradu jako tu pražskou.
Markéta Pilátová v Pongovi změnila žánr – z beletrizovaného vyprávění zacíleného na děti zůstal jeden silný motiv. Na menší ploše se našlo dost místa pro spoustu dalších silných témat. Hledání identity, hledání společenství, hledání svobody. To všechno tady je, navíc se zvláštní naléhavostí průzračného vyprávění. Pongův příběh je zcela srozumitelný a přístupný pro každého. Děti si patrně budou číst o gorilách a možná žasnout nad jejich „lidskými“ dobrodružstvími. Dospělému patrně nad tím docela lidským příběhem zatrne.
A literární fanoušek Markéty Pilátové se může navíc zamyslet nad paralelami Pongova příběhu se spisovatelčiným posledním románem S Baťou v džungli (Torst, 2017). Popisuje v něm baťovský příběh z doby druhé světové války, kdy Jan Antonín Baťa rozvinul rodinné podnikání v jižní Americe. Směr baťovského příběhu je ovšem opačný – z důvěrného bezpečí rodné země do pralesa. Identita se v něm nehledá, je ale rozkolísávána prostředím emigrace. Východisko je dobře známé, cíl neznámý. Nicméně, paralely jsou očividné. V obou případech vlastně Markéta Pilátová testuje, jak obstojí osobnost ve velkém, svůdném, ale nejistém světě. Jde o světoběžnické tázání, kdy barvy a vůně ciziny přinášejí dobrodružství, ale také nejistotu.
To téma je vlastně pohádkové – pohádky také zpravidla zavádějí své hrdiny do neznáma, tedy do nebezpečí, i kdyby to měl být jen první les za vsí, a v něm osudné rozcestí. I v pohádkách se o jejich hrdiny strachujeme, soucítíme s nimi a tak trochu si připadáme, jako bychom to všechno zažívali na vlastní kůži. Gorilák Pong je hloupý Honza dneška, který na rozdíl od Honzy trpí existenciální krizí. Ta může být za určitých okolností blahodárná. Možná je dokonce předpokladem k tomu, abychom viděli svět bez růžových brýlí.
Novela bohemica, 2019