Markéta Pilátová: Senzibil

Torst 2020

Jsou témata, která visí ve vzduchu. V době, kdy byl do kin uveden film Agnieszky Hollandové Šarlatán o léčiteli Mikoláškovi, vychází román Markéty Pilátové Senzibil. Může to být náhoda, anebo důkaz, že dnešek se zajímá o duchovní jevy – v románu Pilátové se o tomto zájmu kouzelně referuje jako o specificky českém „něcismu“ – víře, že je tady něco, co nás přesahuje.

Film Šarlatán byl ovšem „inspirován“ příběhem jednoho skutečného léčitele. A nabízí jen vizuální, vděčnou stránku jeho schopnosti vyčíst diagnózy z lidské moči. To Pilátová podává daleko fortelnější výklad. Její kniha je jakýmsi románovým průvodcem po existenci českých senzibilů od šedesátých let dvacátého století po dnešek. A hlavními hrdiny jsou hned dva senzibilové, dosti odlišní, každý s jinou životní zkušeností.

Inženýr Hejzler se podílel na výzkumu paranormálních jevů, který se za socialismu prováděl v Ústavu pro výzkum paranormálních jevů. I zapřisáhle materialističtí komunisté totiž chtěli, aby jim neunikl žádný mocenský nástroj – pokud by „něco“ jako duchovní energie existovalo. Spolupracovníkem inženýra Hejzlera, jeho spolubojovníkem, druhem i protipólem je Mirek Hromada, mladý muž, jenž už musel při ohledávání vlastního senzibilského talentu bojovat jen sám se sebou, ne s režimem. Mirek Hromada žije nonkonformní, minimalistický život na chalupě na dnešním Šumpersku, a těm, které léčí, říká klienti a ne pacienti. A na rozdíl od inženýra Hejzlera si nepotrpí na akademický titul, ani za sebou netáhne stín ze socialistické minulosti.

A těch stínů bude víc.

Přidat komentář