Martin Reiner; Martin David: Nové decimy; Rybář na řece Ogh

Když Martin Reiner dal vědět, že na svou novu básnickou sbírku sbírá peníze prostřednictvím crowfundingu, vzbudilo to smíšené reakce. Našli se tací, kterým vadilo, že úspěšný autor ověnčený cenami (za knihu Básník o Ivanovi Blatném) a zdatný nakladatel hodlá financovat knihu takto. Nové decimy (nakladatelství Druhé město) jsou na světě – a proč vedle nich nepostavit sbírku, která vznikla zcela jinak? Napsal ji Martin David, do jisté míry utajený básník (z vlastního rozhodnutí). Jeho knížka – vlastně bilanční výběr – se jmenuje Rybář na řece Ogh a její vydání žádné rozpačité či podrážděné reakce nevyvolalo. Bylo by snadné říct, že poezie Martina Davida se podobá jeho oblíbenému rybaření, že jde o tichý, úporný sport v ústraní, a tak že to má být. Právě tak to poezii přece sluší.
Knížka Martina Reinera má neobvyklý doprovod – uzavírají ji kultivovaná a zřejmě i srdečná poděkování význačným sponzorům. Knížka básní tak nabývá podoby společenského aktu, kdy jsou „čtenáři“ vyvoláni jménem – vztah mezi básníkem a čtenáři je tady podtržen a osvětlen. Alespoň pro mě v tom není nic urážlivého; básnická sbírka tak dostává zajímavý přesah. A samotná poezie? Decimy jsou pravidelné desetiveršové útvary, ve kterých Martin Reiner pojednává realitu přítomnosti. Leckdy vtipně, na pomezí mezi popisnými črtami a shrnujícími „situacemi“. Pohrává si přitom s jazykem a celé to má podobu extrovertního, dychtivého „osahávání“ světa. Vzhledem k realismu a k práci s jazykem ty básně někdy připomenou Jana Zábranu v jeho Stránkách z deníku a Utkvělých černých ikonách. „A vím, zdát se může,/ že když se mu jednou nepostaví,/ hned vraníky skepse v řece plaví…/ Chlap není hračka na klíček.“ Reiner přiznává, že díky psaní „se jeho srdce nají“, ale zároveň jde o nabídku pro čtenáře. Včetně „vysvětlivek“ – prozaických pasáží u některých básní, kde se popisuje, jak to bylo doopravdy. Reinerovy verše se podobají společenskému setkání v restauraci, s výměnou bonmotů za konzumace pokrmů a nápojů, kdy mezi banálním probleskne to podstatné, a celé to má kouzlo a švih.
To Martin David je zadumanější, ponořenější do „svého“ světa. Používá oproštěný jazyk, nesnaží se zaujmout, „umanutě“ si vede tu svou, nenechává se připravit o vlastní vidění, o důvěru v to, co vidí. Reinerovy obrazy kypí, chvátají k ironické koncovce – Martin David bere to své vážně. „Na nebi září hvězdy/ na zemi střepy z lahví.“ Je to obyčejné, je to prosté – a zároveň trefné, a chce to odvahu, takhle „obyčejně“ to říct. Oba básníci ale souzní v hravosti, která se u Martina Davida projevuje nejvíc v jeho gregeriích – jakýchsi vtipných haiku, „V houpacím křesle/ se houpou a konejší/ přestárlé děti“. Martin David zároveň nezapře své už zmíněné rybářství – vytrácení se někam k vodě, z dohledu, k sobě samému. Takže ve výsledku v básních přináší spíše introvertní naslouchání. Vysvětlivky k básním se nekonají. Básník zve k hospodskému stolu, kde se dá krásně, svorně mlčet. Obě ty knihy jako by byly postavené na opačných principech. Veřejná přítomnost jejich autorů je také protikladná. (Martin David prošel řadou profesí včetně vedoucího kina, ale i topiče; vždy jaksi v zákulisí.) Přesto je něco spojuje – poezie v obou sbírkách slouží jako společný jmenovatel. A ukazuje se, že osudy těchto dvou knih jsou komplementární s jejich obsahem; trochu vzrušení a společenského „pobouření“ u Martina Reinera, a společenský nezájem, kterému (obávám se), bude vystavena sbírka Martina Davida. Naprosto to ale neznamená, že jedna z těch knih by upírala té druhé nějaká práva. Nepřekřikují se, nepřetlačují se. Dokazují mimochodem, že psaní není soutěž (byť může vynést cenu). Jde se totiž za něčím, co se nedá nahmátnout, ale jen vytušit. Za tím drobným pohybem uvnitř, když se člověk zarazí, zamyslí, posmutní a pobaví se – to všechno zároveň. Jako by rybařil v koktejlové sklenici a nakonec tu prchající rybku alespoň zahlédl.
A srovnávací příklad na závěr. Oba autoři se vyrovnali s tématem hospody, samozřejmě každý po svém. „…Vzpomínky/ plavou jako pulci,/ paměť zabírá ztracená území,“ uzavírá svou báseň Martin Reiner. Martin David takto: „Křišťál ranního slunce do místnosti!/ Všechny Hlasy spočinou v tichu.“, a zkušený návštěvník hospod to přece ví – že lze i tak, i tak.

Druhé město, 2015; Nakladatelství Milan Hodek, 2015

Přidat komentář