Max Andersson: Vykopávka

Max Andersson je v Čechách dobře známá firma. Švédského komiksáře, ale i filmaře, bytem v Berlíně, ročník 1962, objevilo zdejšímu čtenáři nakladatelství Mot tituly Pixy (2001) a Kontejner (2003). Své existenciální příběhy, zasazené do postapokalyptických kulis a vyživované černohumornými fantaziemi surrealistického střihu, přijel autor představit do Čech několikrát i osobně. Pamatuji si rozhovor v Baráčnické rychtě na Malé Straně někdy na podzim 2003: vytáhlý hubeňour se zamlženým pohledem zapíchnutým po většinu času do země vypráví pozvolna, jak má odjakživa rád staré, ošumělé věci, Švankmajera, Kafku.
V roce 2009 vyšla v češtině třetí Anderssonova komiksová práce, Bosenský plackopes, bohužel jeho nejslabší kus. Mělo jít, jak název napovídá, o autorskou reflexi válečného konfliktu v ex-Jugoslávii, nicméně ve výsledku má čtenář před sebou rozvleklejší, nezáživnou variantu postupů z předcházejících dvou titulů, a to po stránce slova i obrazu. PixymKontejnerem prostě Andersson nastavil laťku zatraceně vysoko. Potvrzuje to i aktuální Vykopávka, vydaná pražským Labyrintem – bezmála čtyřsetstránkový grafický román, na kterém prý autor dělal přes osmnáct let. Tedy více než třetinu svého dosavadního života.
Není to typický komiks, pokud jde o rozvrh: každá stránka patří jedné kresbě, možná spíš plakátu se zdobeným rámováním. Nicméně výtvarný rukopis se nemění, Andersson nadále pracuje s potenciálem černobílé, tentokrát důsledně v negativu. Z temného pozadí vykresluje na světlo výraznou obrysovou linkou a zjednodušenými tahy, syrově, expresivně, anonymní dvojici, kluka a holku, která jede navštívit jeho rodiče. Na místě ale po jejich domě ani památky, jen sestup do podzemí, kde probíhají „archeologické práce“. Podobně v symbolickém plánu: sestup z vědomí do podvědomí vtahuje do příběhu fantazie nejbizarnějšího druhu.
Ani v rovině scénáře Andersson příliš nepřekvapí, tedy přinejmenším konzumenty obeznámené s Dalím nebo Lynchem, anebo výše anoncovaným Švankmajerem. Spánek rozumu probouzí ve Vykopávce třeba následující nestvůry: muže s odepínacím penisem, šíleného chirurga, muže s dírou místo obličeje, obří hovna z lidských zbytků, stromy putující krajinou atp. A pak samozřejmě ideální místa, kde se mohou jmenované motivy potkat a zapracovat na příběhu. Dějištěm je jakýsi podzemní byt-labyrint, v němž jsou vedle typických bodů, jako ložnice, koupelna nebo kuchyně, k mání také operační sál nebo popraviště.
Obrazy tu dávají ději na frak. Jednotlivosti přehluší celek. Okamžik vítězí nad postupem i odstupem. Příběh-nepříběh sice tematizuje v základní rovině synovsko-otcovské utkání podle Freuda, ale výsledkem není víc než finální replika pronesená do naprosté tmy: „Je tu takovej klid.“ Klid a tma jsou i v rakvi. Anebo v bezpečí plodové vody. Ústřední dvojice je vtažena do spektáklu v režii jeho rodičů; otec je vypelichaný úchylný stařík, zatímco matka hraje samu sebe v dívčím vydání rovnou dvakrát. Mocenské přetahování mezi generacemi nasazuje sice různé masky, ale v jádře jde vždycky o totéž: kdo si vytáhne černého petra, kdo zabije koho.
Vykopávka je dílo, které docení nejvíc autor sám. Zná své postavy, ví, co si na stránkách jeho alba řeší. Možná se do některé z nich projektuje, možná ne. Anderssonova práce je na způsob inside-joke. Kdo neprošel zasvěcením, nepochopí. Kdo nepochopí, může si maximálně užít kresebné výkony anebo scénář. Scénář utkaný z ošuntělého zboží nakoupeného v surrealistickém second-handu a kresbu silně pod vlivem raného německého expresionismu. Max Andersson má samozřejmě své blížence, z domácích například Branka Jelinka nebo duo Mašek-Baban, z hostů pak třeba Thomase Otta. Ze srovnání s nimi ale tentokrát vyjde jako vítěz nejspíš někdo jiný.

Labyrint, Praha 2016, překlad Jonáš Thál

 

Přidat komentář