Mervyn Cooke: Kronika jazzu

213282_bigPro záměr seznámit širší veřejnost s nějakým oborem, najmě pak uměleckým, je forma kroniky vděčná, zavedená a vyhledávaná. S mírnou ironií by se dalo říci, že nejen čtenáři, ale i autory jistého druhu. Pro zkušeného publicistu lehkého pera není až tak obtížné dát z dostatečného množství odborné literatury a encyklopedií a při konzultaci s experty takovou publikaci dohromady. I když má před podpisem smlouvy o daném předmětu znalosti spíš povšechné. Není-li vydavatel držgrešle, byl by sám proti sobě, už pradávné kroniky bývaly bohatě iluminované, lesk knize dodají přečetné fotografie doslova na každé straně. A v případě, o němž jde řeč, také reprodukce plakátů, koncertních programů, obalů desek, jejich vinět atd. Vše v osvědčené a řemeslně solidní grafické úpravě. S výsledkem musí být spokojeni všichni. Listující laik se raduje, odborník vidí, že jde o propagačně slušnou věc. Jež se dle předpokladů nakladatelství také pěkně prodává. Už jen jako dárek, zapadající do knihovny každého, kdo se cítí být „kulturním člověkem“.
Přesto není kronika jako kronika, zpackat ji nebo udělat šedě se dá vždycky. Britskému profesoru hudby Mervynu Cookeovi, který se primárně zabývá vážnějšími žánry, ale o jazzu má nesporně přehled, se však dílo podařilo výborně. I využitím nikoli sice původního, nicméně fungujícího principu kalendárií souběžných událostí ve vývoji jazzovém a obecně světovém. Cooke výstižně charakterizuje historické etapy jazzu, zastavuje se u postav hlavních hybatelů a stěžejních interpretů, vysvětluje čtivě a srozumitelně podstatu jednotlivých stylových období. A neklouže po povrchu, leccos jde docela do hloubky. Ale pořád ne takové, aby v ní jazzový začátečník uvázl. České vydání v hladkém překladu Kateřiny Jirčíkové (má za sebou i kvalitně odvedenou práci na životopisu Raye Charlese), a de facto bez věcných chybiček, třeba jen a jen uvítat.
Jediným problémem je, že Cooke koncipoval text pro britského čtenáře. Samozřejmě v něm jde skoro výhradně o dění v USA. Ale tím, že si autor dosti všímá i muzikantů Spojeného království vytváří dojem, jakoby ti byli ve světovém měřítku důležitější než jazzmani z ostatních zemí. Což je ve vší úctě k britské scéně přinejmenším sporné. Patriotismus bychom Cookeovi přesto vcelku odpustili. Ale místy ho přehání. Třeba informací k čemu došla Zpráva Umělecké rady o stavu jazzu v Británii z roku 1995. Je otázkou, zda mohl, nebo se dokonce pokusil tuzemský vydavatel jednat s autorem o případném vypuštění aspoň některých ostrovních jazzových reálií. České verzi by to v zájmu objektivity na každý pád prospělo.
A pak ještě: tu a tam Cooke vůbec ustřelí. Třeba když se zmíní o Stingově spolupráci s Milesem Davisem. Těžko za ni ale považovat Stingem francouzsky namluvenou formuli o právech zatčeného na Milesově albu You’re Under Arrest. Nic jiného spolu oba pánové nikdy neměli. Byť Sting možná doufal ve víc. Nebo že film Báječní Bakerovi hoši „udělal pěveckou hvězdu z Michelle Pfeifferové.“ Z tučného titulku kapitolky o roku 2008 to zas vyhlíží, jako by jeho hlavní událostí bylo obnovení kapely Return To Forever. No, jak pro koho. A podobných věcí bychom našli vícero. Suma sumárum jsou ovšem ve výtečné publikaci podružné. P. S.: Pro paní odpovědnou redaktorku, ale nic ve zlém: že byl roku 1959 „Číně odepřen vstup do OSN“? Jistě, není tam doposud. A hned tak nebude. Jde ovšem o Čínskou republiku, tedy Tchaj-wan. Ještě celistvá Čína patřila k zakladatelům OSN v roce 1945. Po občanské válce o čtyři léta později Čankajšek ustoupil na taiwanský ostrov, „udělal se pro sebe“ a členství přešlo na komunistickou Čínskou lidovou republiku. Včetně statutu vítězné mocnosti ve 2. světové válce, z něhož plyne i stálé členství v Radě bezpečnosti. Kde ČLR dříve se SSSR a nyní s Ruskou federací vesele vetuje kde co.

 Universum, 2016

Přidat komentář