Michal Bystrov, Marta Bystrovová, Zdeněk Hazdra/Dvanáct strun Karla Zicha

Galén, 2020

Snad nepůjde o samoúčelný osobní úvod, protože se domnívám, že podobný vztah ke Karlovi Zichovi měla asi většina čtenářů UNI: Dobrovolně přiznávám, Zichova hudba šla většinou těžce mimo mě. Věděl jsem pochopitelně o zpěvákově a kytaristově důležité roli ve druhé sestavě Spirituál kvintetu po roce 1969. O pozdější dobré osobní pověsti populárního zpěváka, který byl i v „neslušné době právem považován za slušného člověka“. I o návratu ke Spirituálům. Ale jak vypráví pan Jiří Černý v prvním rozhovoru knihy, „…obávám se, že ho brali jako součást načinčaného socialistického popu“. Kterou popravdě byl. Přesto jsem nakonec sebral drzost publikaci recenzovat. Jde přece o samotnou knihu, o které jsem věděl, že ji tvůrci psali z upřímných pohnutek. Třeba díky dlouholetému přátelství Michala Bystrova se zpěvákovým synovcem Otou Zichem. A hlavně z obdivu k té části Zichova repertoáru, která není příliš známá, zato kvalitou vysoce přesahuje onu část populární. „Z pohledu těch, kdo Zicha víc než za hvězdu českého popu považovali za prvotřídního hráče na dvanáctistrunnou kytaru a zpěváka s neuvěřitelným, téměř soulovým feelingem,“ jak se vyznává první z autorů svazku.

Kniha je pojata jako koláž dobře vedených rozhovorů či komentovaných rozhovorů s profesními kolegy a spoluhráči (Jiří Tichota, Dušan Vančura, Lenka Filipová, Ivo Pavlík), příbuznými a přáteli. Rámec dává textu životopisná stať a rozsáhlý výběr citátů z archivních rozhovorů se samotným zpěvákem. Z textů je patrná zaujatá snaha vypíchnout to nejzajímavější, co Karel Zich dokázal. A jednotlivá svědectví čtenáře opravdu přesvědčí nejen o zpěvákově zjevném (mimořádném) hudebním nadání, ale i o té úctyhodnější části jeho vkusu, směřující k folku, blues, rocku a klasické hudbě. To však v žádném případě neznamená, že by publikace Zichovu osobnost idealizovala. Věrohodně je rozvedeno i to, co ho vedlo k, ehm, „úlitbám socialistické (ne)kultuře“. Ať už šlo o čirou touhu po popularitě. „Kdo by si nepřál být slavný a úspěšný?“ mínil Dušan Vančura. Nebo o nedostatek pevné vůle držet se původní milované folkbluesové linie: „Karel se nikdy nedovedl rozhodnout, co obětovat. Respektive, lásku k rock’n’rollu a blues obětoval honbě za popularitou, a tudíž také za kšefty. (…) Neměl ten rváčský instinkt, který je v pořádném kumštu nutně zapotřebí,“ říká natvrdo Jiří Černý.

Ostatně ani v rodině nebyly vzácné pochyby o Zichově žánrovém směřování. „Když se Karel vrhl na popovou dráhu, tátovi to bylo líto. On ho pořád viděl jako toho mladého kluka, co brnká na kytaru rhythm&blues. Ale ‚Spirituály‘ mu přál,“ cituje Ota Zich svého otce Otakara, staršího Karlova bratra, také nadaného, ovšem klasicky zaměřeného hudebníka.

První zpěvákova manželka Nataša Zichová zase popisuje trhliny ve vzájemné důvěře, když se od třetí osoby dozvěděla, že se její partner nechal přesvědčit ke vstupu do KSČ. Přestože kandidaturu přijal třeba pod nátlakem a kvůli obživě, a možná i proto, aby nebyl přinucen k ještě většímu zlu spolupráce s StB. Přitom s komunistickou ideologií v soukromí hluboce nesouhlasil, už kvůli vlastní rodinné historii.

Součástí publikace je CD raritních, převážně sólových nahrávek jen s kytarou, které akcentuje právě onu folkovou a bluesovou část Zichova repertoáru. Docela překvapí, tedy nás nezasvěcené, s jakým gustem hrával třeba tradicionál Goodnight, Irene, proslavený Lead Bellym, nebo blues See That My Grave Is Kept Clean (zde s Vančurovým textem jako Ženo má) od Blind Lemon Jeffersona.

Zkrátka, zjistil jsem pokusem na vlastní osobě, že kniha stojí za přečtení a CD za poslech. I když vám třeba to nejnápadnější ze Zichovy kariéry v lepším případě nic neříká, v horším leze krkem. Krom toho, že dílko umožňuje podívat se na zpěváka především z jiné stránky než z té popově bezpohlavní, nabízí k pochopení i řadu dobových reálií. Navíc svazek potěší už tím, jak objektivní, zasvěcenou, profesně kvalitní a zároveň chápavou a „láskyplnou“ práci odvedli autoři i dotazovaní.

Přidat komentář