Michal Prokop – Ztráty a návraty

Michal Bystrov: MICHAL PROKOP – ZTRÁTY A NÁVRATY. Praha, Galén 2020.

Název vzpomínek rockového zpěváka Michala Prokopa Ztráty a návraty přesně vystihuje jeho více než padesátiletou kariéru. Publicista Michal Bystrov se s ním setkával téměř dva roky. Vznikla tak kniha, která podrobně mapuje hudebníkův osobní i umělecký život. Nechybí pohled na Prokopovo desetileté působení v politice i moderování televizního pořadu Krásný ztráty. Stěžejní však zůstávají muzika a lidé kolem ní. Z knihy přinášíme ukázku z kapitoly I Believe To My Soul.

V pětašedesátém došlo k blízkému setkání třetího druhu. Do Prahy přijeli britští Manfred Mann. První koncert světově proslulé beatové kapely, který se tu kdy uskutečnil.

A mně jejich jméno nic neříkalo. Karel Zich do mě hučel: „Hele, přijedou Manfred Mann!“ Vůbec jsem se nechytal. No ale když jsem je pak uslyšel! Poprvé v životě jsem viděl kapelu, která nejenže hrála hudbu, která mě extrémně zajímala, ale ještě k tomu byla doopravdy slyšet! Zpěvák Paul Jones tančil, skákal, skvěle hrál na harmoniku – a i když šeptal, bylo mu perfektně rozumět. Koncert se konal na Výstavišti (tehdy Fučíkárna) v pravém křídle Sjezdového paláce. To je prakticky neozvučitelný prostor. Vím, o čem mluvím, sám jsem tam párkrát hrál. A přesto – já vůbec nevím jak – jim se to podařilo. Měli takové ty malé reproduktorové sloupky Vox, které tenkrát používali i Beatles. A hammondky! Konečně jsem viděl, jak vypadají Hammondovy varhany. Ty jsem znal do té doby jen z nahrávek Jimmyho Smithe.

Na vystoupení Manfred Mann zasahovala veřejná bezpečnost. To bylo vaše první střetnutí s komunistickou policií?

Jo. My jsme věděli, že občas někdo rozfláká nějaký ten sálek. Stalo se to třeba v Ječné ulici, kde hráli Hell’s Devils, ale u toho jsem nebyl. Tohle byl první moment, kdy jsem pocítil na vlastní kůži ránu obuškem. On už ten začátek večera byl pikantní: předkapelu dělal jazzový septet trumpetisty Jiřího Jelínka, který v divadle Semafor zpíval s Janou Malknechtovou Motýla.

Tady s ním zpívala Eva Olmerová.

A ten sál, kam se vejde snad tisíc lidí, vypadal, jakože je přestávka. Jelínkovci hráli a lidé se nahlas bavili. No a pak přišel Manfred Mann a všechno se změnilo. Když nadšení vrcholilo, začalo publikum trošku blbnout, kluci točili saky nad hlavou, bortily se židle. Najednou přišli policisté se psy a hnali nás až na Strossmayerovo náměstí. Utíkal jsem, utíkal, ale stejně jsem to schytal pendrekem zezadu do ramene.

Čili pořádný bigbít se vším všudy.

Na ten večer mám ještě jednu vzpomínku. Tenkrát byly všechny koncerty k sezení, jen tancovačky byly na „stáčko“. Seděl jsem v hledišti přímo za Petrem Jandou a nevěděl jsem, jestli je pro mě větší zážitek to, že poprvé uvidím pravou anglickou kapelu, nebo že mám před sebou lídra kapely Olympic. Petr byl můj bůh! Tehdy ještě dlouhovlasá mánička… Byl jsem tam s děvčetem, které mi vnutila má matka. Ta měla totiž neustále pocit, že mi musí dohazovat mladé kolegyně z práce. Pološeptem jsem té dívce říkal: „To je Petr Janda!“ A ona se zhnuseně otočila a povídá: „Fuj! Vypadá jako holka!“ No to byl konec s jakýmkoliv randěním.

S estetikou raného Framusu souvisí i vlna psychedelie.

Jistou dobu jsme na sebe nechali působit všechny možné vlivy. Psychedelii s jazzovými názvuky pěkně míchala britská formace Brian Auger And The Trinity se zpěvačkou Julií Driscollovou. Určitě jsme k tomu tíhli, později na Městě Er je to jasně znát. Konkrétně na tomto albu jsou slyšet tři hlavní vlivy: Blood, Sweat & Tears, The Crazy World Of Arthur Brown a Czesław Niemen, se kterým jsme v Polsku občas hrávali. Znali jsme i Franka Zappu, ale naše parketa to nebyla. A ještě na jednu kapelu nesmím zapomenout: The Spencer Davis Group. Já jsem netušil, že je Steve Winwood takový mladíček. Když zpíval Keep On Running, bylo mu teprve šestnáct. To je mimochodem jedna z těch čtyř věcí, které jsme se nadrtili na první beatový festival.

(…)

Teď tedy k té velké slávě: 1. československému beatovému festivalu. Z něj si toho pamatujete víc?

Touto klíčovou událostí de facto odstartovala má kariéra. Už jsem popsal, jak jsme se na něj dostali, ale samotný festival mám v mlze. Dokonce i na závěrečnou ceremonii, kdy jsem dostal cenu jako nejlepší zpěvák z rukou Jirky Černého, předsedy jakési jury, která ty ceny udělovala, si pamatuji jen díky fotografii, kterou jsem objevil až nedávno na výstavě v PopMuseu v domě U Kaštanu. Překvapilo mě, že tam mám na sobě tmavomodré dvouřadé sako se zlatými knoflíky. Festival trval tři dny, od 20. do 23. 12., a koncerty se konaly odpoledne i večer. Jak se to tehdy dělávalo, šlo o festival soutěžní. Vystupovalo na něm strašně moc kapel: z profesionálů, kteří se už etablovali, tu byli Olympic, Flamengo, Petr Novák, z Brna přijely Martha a Tena s Alešem Sigmundem, dorazila i Hanka Ulrychová s olomouckými Bluesmeny. A vedle nich tu účinkovaly neznámé kapely z celé republiky. Ze slovenských hostů jsme se nejvíce těšili na Deža Ursinyho a jeho skupinu The Soulmen. Už dříve jsme měli možnost vidět ho v Praze s kapelou The Beatmen, která se mezitím rozpadla, protože většina jejích členů emigrovala. Ale tehdy byl Ursiny součást kolektivu, kdežto tentokrát nám bylo jasné, že to táhne hlavně on. Naše očekávání se potvrdilo, The Soulmen s Fedorem Frešem na baskytaru a Vladem Mallým na bicí se stali největším objevem a na festivalu získali hlavní cenu. Další potlesk sklidily Synkopy 61, moravští Beach Boys s charakteristickým falzetem Michala Poláka. Z nových formací se tam kromě nás ocitli Rebels s Jirkou Kornem, Sváťou Čechem (bratrem Františka Ringo Čecha) a jejich největší hvězdou, zpívajícím sólovým kytaristou Josefem Plívou. Nesmím také zapomenout na ostravské party, budějovické Sinners a tak dál.

Když jste postoupili do finále mezi sedm nejlepších kapel, které měly zahrát na závěrečném večeru, asi vás to překvapilo.

To nikdo nečekal. A tím méně já. Byli jsme totální amatéři, a najednou jsem dostal cenu pro nejlepšího zpěváka. V té době s námi hráli ti dva dechaři, trombonista Víťa Müller, který dnes žije v Amsterodamu, a nějaký Vlk na altku. Ale toho jsme se hned potom zbavili. Když jsem mu oznámil, že budeme znovu účinkovat na finálovém koncertě, odvětil, že asi nemůže přijít, protože musí strojit stromeček. Nechápavě jsem na něj zíral – muzikant, notabene konzervatorista, a nechá si ujít takovou poctu. Tak jsme ho okamžitě vyhodili a místo něj nastoupil Jirka Burda, který s námi vydržel až do chvíle, kdy jsme se rozhodli dechy opustit.

Mělo pro vás účinkování na prvním beatfestu nějaké pozitivní důsledky?

To je docela zajímavá věc. Na základě tohoto vystoupení jsme byli já a Ivan Trnka přizváni do pražského salonu u Muchů na Hradčanském náměstí. Spisovatel Jiří Mucha bydlel se svou partnerkou Martou Kadlečíkovou, docela zajímavou autorkou, v domě vedle Toskánského paláce. V jeho bytě, kde se později točily některé scény z Formanova filmu Amadeus, probíhaly večírky velmi volných mravů. Ale mimo jiné to byl skutečný intelektuální salon, kde se potkávali lidé, s nimiž jsem nikdy předtím ani potom neměl možnost pobýt. Například jsem se tu setkal s britským hercem Peterem Ustinovem nebo s americkým spisovatelem Philipem Rothem, který o tom pak napsal román Pražské neřesti, zfilmovaný režisérkou Irenou Pavláskovou. Ale vídal jsem se tu i s Pavlem Landovským, Milošem Kopeckým a řadou dalších osobností.

Jak přesně jste se k Muchům dostal?

Marta Kadlečíková s Petrem Hapkou a Miroslavem „Bédou“ Berkou, pianistou z Olympiku, kteří patřili k stálým hostům Muchova salonu, chodili společně na rockové koncerty a „lovili“ nové mladé tváře. Tak našli mě a Trnku. U Marty se nakonec provalilo, že byla agentkou, kterou Státní bezpečnost na Muchu nasadila. Ale to jsme nevěděli. U Jiřího Muchy jsme tušili, že to asi nebude jen tak. Jeho život a konexe, cesty na Západ, manželství s anglickou skladatelkou – to všechno bylo tak zvláštní, že jsme nějaké napojení na tajné služby předpokládali. Ale nic konkrétního jsme se nedozvěděli, a o Martě už vůbec ne.

Co zajímavého jste v Muchově salonu zažil?

Jednou na Silvestra jsem tam byl představen Václavu Havlovi. To si pamatuju dobře, protože jsme měli stejnou bundu. Také jsem tam poznal Jiřího Šlitra. Především ale Jiří Mucha vozil ze zahraničí muziku. Ty známé večírky plné erotiky se konaly až po setmění, ale já tam někdy chodil i přes den. S Muchou se daly vést debaty o světě, literatuře, politice. Byl to weltman. Jednou řekl: „Pojďte, něco vám pustím, to by vás mohlo zajímat.“ Ukázal mi desku Blood, Sweat & Tears, dal přenosku na začátek strany B a pustil skladbu Spinning Wheel. Tak jsem se seznámil s kapelou, která na mě měla rozhodující vliv. Ovšem je třeba říci, že já jsem k Muchům chodíval jen do začátku roku 1971, tedy v období první kapitoly existence Framus Five. Philip Roth i film popisují, pokud vím, situaci v sedmdesátých letech. To už jsem se tam nevyskytoval. Co a jak se v salonu dělo v té době, netuším. Moc často na to všecko vzpomínám, můj zubař má totiž ordinaci v Toskánském paláci a vchod k němu se nachází přímo vedle toho slavného domu. Takže to před sebou vždycky jasně vidím…

(…)

Chodil jste do divadla Semafor jako kluk?

Tak od roku 1963 nebo i dříve. Viděl jsem všechny „Zuzany“ i představení Jonáš a tingltangl. Písničky, ke kterým mi Pavel Křížek ukázal první akordy, byly právě ty semaforské. „Měla vlasy samou loknu…“ První český bigbít byla Šlitrova a Suchého píseň Život je pes v podání Pavla Sedláčka.

À propos, proč jste si nikdy neřekl Jiřímu Suchému o text? Vladimír Mišík to udělal.

Nenapadlo mě to. Pro mě to byl pánbůh, pokládal jsem si za čest, když jsem pak v Semaforu mohl vedle něj hrát v představení Kytice. Jenže v té době, o které mluvíme, jsem ještě česky zpívat nechtěl. A potom, když už jsem zase zpívat česky musel, byl Jiří Suchý jedním z našich tipů na textaře alba Město Er. Ono se to tak ještě nejmenovalo… Když jsme začali plánovat druhou desku, přišel producent Hynek Žalčík s tím, že na Supraphonu to může projít, jen pokud budu zpívat v češtině. Tak jsme uvažovali, kdo z textařů by připadal v úvahu. A napadla nás tři jména: Pavel Kopta, Jiří Suchý a Josef Kainar, na kterého měl Žalčík osobní vazbu. Právě tím to Kainar vyhrál. Se Suchým se tenkrát ještě nikdo z nás neznal.

Jak jste se díval na muziku spojenou s tou druhou semaforskou partou, kde zpíval Pavel Bobek, Naďa Urbánková nebo Miluška Voborníková? Díky Jiřímu Grossmannovi u nás zdomácněl country-rock ve stylu Leea Hazlewooda, prostě to, čemu se později začalo říkat americana.

S Pavlem Bobkem jsme se léta znali a byli jsme kamarádi. Vždycky jsem ho měl moc rád, už v době, kdy zpíval rock’n’roll. Jeho countryovou polohu s českými texty jsem však docenil až mnohem později. Ze začátku jsem nechápal, proč odjel od Memphis, Tennessee, mého oblíbeného singlu se skupinou Olympic, k Lásko, mně ubývá sil. Ale jak člověk stárne, začíná si uvědomovat spoustu věcí. Teď už to vidím jinak. Asi jsem k tomu musel dozrát.

(…)

Vaše kapela v začátku prošla určitou krizí, která souvisela s odchody jednotlivých členů na vojnu.

To bylo všechno v době, kdy jsme ještě byli amatérská kapela a ani náhodou nás nenapadlo, že bychom se muzice mohli věnovat profesionálně. Jasně, jeden bubeník odešel na vojnu. Pak odešel basista Kubát, který kamarádil s Otto Bezlojou, takže jsme nejdříve někoho angažovali a potom nám kdosi dohodil Láďu Eliáše, kterému v té době bylo čtrnáct! Naopak už z vojny k nám o něco později na doporučení Tonyho Blacka přišel bubeník Petr Klarfeld. Poprvé s námi hrál na festivalu a pak až zhruba do konce roku 1969. Ostatní byli vysokoškoláci a vojně se na nějakou dobu vyhnuli. Dokud jsme studovali na vysoké, měli jsme pětiletý odklad. A když jsme přestali být hájeni, vypukl boj o modrou knížku. Já, Trnka i Jirka Gros, čili ta zakladatelská trojka, jsme k ní všichni nějak dospěli. Každý jinak, třeba já to uhrál na alergii. Měl jsem dva zdravotní odklady, pokaždé mě poslali na přezkum. Ivan Trnka to myslím dostal na hlavu, takové ty standardní věci. Mně osobně dali modrou knížku až po okupaci v devětašedesátém, a to už stejně nebyl velký zájem rozšiřovat naši armádu.

Srpen 1968 vás musel změnit.

Ještě než nastal, došlo k profesionalizaci naší kapely. Díky prvnímu beatovému festivalu se nám otevřel nejen New Club a salon u Muchů. V lednu 1968 jsme dostali nabídku natáčet ve Studiu A Československého rozhlasu. Neuvěřitelný zážitek – poprvé ve studiu! Technici rozestavili aparát a řekli: „Teď nahrajete základ a potom natočíte zpěv.“ Já povídám: „Počkejte, jak to?“ „No, do jedné stopy nahrajete nástroje a do jiné to nazpíváte.“ Já na to: „To nejde, to my neumíme. My musíme hrát všichni najednou.“ Oni na nás koukali a pak vzdychli: „Tak to zkuste.“ Postavili ke mně mikrofon, já začal rovnou s kytarou… Takhle vznikly naše první dvě nahrávky: RespectNobody Knows You When You’re Down And Out. Druhá píseň je na prvním albu znovu, v jiné verzi, ta původní byla ještě mono, dokonce se nahrávala rovnou „do ouzkýho“. Ta první utkání se zvukaři, to bylo šílené. Byli zvyklí točit bigbandy a absolutně nechápali zvukové možnosti, které s sebou přináší bigbít. My žádné zkušenosti neměli, ale věděli jsme, že když máme velký buben, tak také musí být slyšet. Nebo ty neustálé debaty o zkreslených kytarách! Nakonec ty nahrávky vůbec nejsou hrozné. První dvě vyšly na kompilaci Beat Line, vznikly i nějaké singly a EP. Naším prvním producentem byl Michael Prostějovský. Ten nás dostal do rozhlasu, nevím přesně jak, ale točilo se. Mezitím se v kapele povyměňovali členové. Jednu dobu jsme měli až čtyři dechy, nějaký čas s námi hrál na saxofon Joe Kučera, krátce i Michal Gera. Pak jsme dostali nabídku působit na profesionální bázi přes Státní divadelní studio. Ze začátku moc koncertů nebylo, ale postupně se nabalovaly. Poprvé jsme vyjeli do zahraničí, pravda, do Jugoslávie. Obveselovali jsme holandské turisty ve dvou hotelech na ostrově Šolta u Splitu. Jednou jsem se tam tak strašně opil, že mě museli odvést a hrát beze mě. To byla velká škola profesionality – naučit se ovládat a odvést dobrý výkon. A pak přišla okupace.

 

Přidat komentář