Michal Šanda: Generál v umyvadle plném blues

Větrné mlýny 2022

Michal Šanda se stal vlastní knihou. I tak lze vidět úctyhodný svazek jeho textů, pravého knižního macka – na způsob žaltáře či kuchařky – který v červeném plátně vydaly Větrné mlýny. Na hřbetu té sympaticky rudé cihly totiž stojí: Michal Šanda. A daleko drobnějším písmem titul: Generál v umyvadle plném blues. Což je zřejmě Šandova vojensko-poetická hodnost.

Tyto sebrané či snad vybrané spisy (ediční poznámka v knize chybí, stejně by ji přebilo autorovo dílo, jak ukazuje otištěná bibliografie) nabízejí kratochvilnou procházku po všech sadech Šandovy tvořivosti. Od experimentální básnické a kolážové, až třírozměrné činnosti k dalším odrůdám: básním, povídkám, dopisům, historickým pojednáním, divadelním textům… ale k formě i obsahu je třeba přistupovat obezřetně. Anebo spíše s otevřenou myslí. Protože Michal Šanda je mystifikátor, žertéř, aniž by pasovala slova jako „srandista“. Spíše se permanentně pokouší rozbít kategorie textu, jeho formu a obsah. Co vzniká?

Například medailony neexistujících bluesmanů. Paradoxně přitom dochází k tomu, že čtenář bude mít při jejich četbě patrně podobný zážitek, jako při pročítání medailonů existujících umělců. Přesvědčivě zachycena totiž jsou spektakulární prohraná vítězství muzikantů, pyšnících se drsnými, neveselými osudy. Neexistence odpovídající hudby vůbec nevadí. Šanda literárně podává zdatný výkon v disciplíně Řekni, co je to blues. 

Podobně umazané realitou (opravdovou nebo fikční?) jsou básnické texty, od nichž bude čtenáře přesvědčivě odrazovat jejich název: Dvacet deka ovaru. Nicméně, jde o přesvědčivý román ve verších o jednom nepravděpodobném, přesto výmluvném vztahu. V drobných detailech popisů hlavní hrdinky se projevuje plachá citovost, přestože se ji autor pokouší zapřít, jak může. Kdybych použil slovo autenticita, byla by to skoro nadávka. Šandových Dvacet deka ovaru tu kategorii nezná, protože autor ji používá jako svou základní metodu. 

K ní se ovšem organicky kloubí jeho vášeň pro žánrové texty všeho druhu, od morytátů přes reklamy, antikvární čtení, líčení katastrof, vědecké popisy, až po lidové příběhy. Základní studnicí je lidová mluva se všelijakými slangovými výrazy, kterými Šanda nadívá svou prózu. Je to jako s těmi texty o bluesmanech: vznikly, aby čtenář usoudil, že přesně takhle se to muselo stát (ač možná vůbec ne). 

Podstatná je také vášeň pro experiment. Šanda zkouší další a další postupy, kříží je a proplétá. Někdy vznikne čistá literátská hra, jindy se tím sítem podaří zachytit něco nevytěženého. Záleží zajisté na vkusu a chuti čtenářstva. Pro koho kniha nejspíš nebude, jsou vegetariáni. Taková Masná kuchařka mistra z Nelahozevsi Antonína Dvořáka, sestávající z receptů, by patrně oslovila jen ty nejtolerantnější z nich. 

Jednotlivé Šandovy texty se v této opulentní knize zajímavě vzájemně nasvěcují. Jinak by třeba zůstaly uvězněny v kategorii experimentu. Takto se čtenář může bavit autorovou vynalézavostí a uvažovat, co je spojuje. K náhodnému listování je kniha jako stvořená, už jen pro příjemný pocit z doteku červeného plátna a ze specifické váhy špalku v rukou. 

Svérázným doplňkem jsou Šandovy recenze na skutečně existující knihy, napsané reálnými autory. Kontrastně s ostatními texty se projevuje jeho talent k citlivému čtení, související se zájmem o autory. Vzniká něco na pomezí povídky, črty, životopisného portrétu. „Tohle že má bejt recenze?“ zazní v jednu chvíli, a autor si sám odpovídá: „Nemá.“ Žertovný tón opět maskuje to, nakolik to Šanda s knihami myslí vážně. Jeho metoda konfrontace se osvědčí u recenze komiksového zpracování Kafkova Zámku, kdy text z komiksové bubliny působí oproti tomu románovému skutečně silně vykostěně. 

Šanda se manifestačně staví proti vlastní literární poučenosti. Jeho sebraně vybrané spisy ho ale tak trochu usvědčují z toho, že se nechce avantgardně či postmoderně vznášet nad meritem věci. I když urputně snová další a další hospodské historky, nejde mu o třeskutou pointu. Ta je obsažena v samotném stylu psaní.

 

Přidat komentář