Muž se podívá do paruky své ženy, kterou sňal z její hlavy. A co vidí? – Básnická sbírka Neskonalá pověstného holandsko-skotského prozaika Michela Fabera (známého i českému čtenáři veleúspěšným románem Kvítek karmínový a bílý) je plná drásavých, tělesných detailů. Pochází z doby, kdy ošetřoval svou ženu, která onemocněla rakovinou. Tehdy se vrátil k poezii, i když jinak psal básně jen příležitostně. Poezie mu přišla vhod jako okamžitý pomocník, jak se vyrovnávat s tím, co zažíval. – Vida, jak může být poezie důležitá i ve velmi prozaické situaci!
Jedna věc je ale terapeutická úloha poezie a druhá její obsah. A tady klade Neskonalá otázku, která platí pro všechno psaní. Nakolik lze být osobní? Kde je ta hranice, kterou by autor neměl překročit? Paní Faberová je už několik let bezpečně na onom světě, Neskonalá ale její podobu uchovává. A to ve finální, pohříchu tělesné podobě. Faber je zdatný spisovatel, takže přesně ví, jak mísit nadčasové a aktuální. Navíc, nepřináší jen podobenky své ženy zbědované chorobou. Jejím žalostným stavem prosvítá vzpomínka na jejich předchozí zážitky „ještě předtím“, tedy na předchozích více než dvacet let bezdětného manželství.
Neskonalá je vlastně knihou o pluralitě časů. Nikdy nežijeme jen „teď“, vždy se vztahujeme i k tomu minulému. V tomto bodě Faber navázal na velké barokní básníky, kteří se časností a věčností zabývali do hloubky – nebo spíš „do výšky“. Faber je ovšem autor dneška a jeho poezie není složitá. Naopak, čte se snadno, skvěle. Tak dobře, že až nabízí otázku, jestli tohle není cesta, jak by mohla poezie vypadat. (Pokud nezůstane uvězněná v chladných, inženýrských konceptech bůhvíkolikátého nálevu avantgardy.) Ke kvalitě knihy zásadně přispívá dotažený překlad Viktora Janiše a Richarda Podaného. Je tak dobrý, až vyvolává vzpomínky na staré špatné časy, kdy hlouček vyvržených intelektuálů v redakcích vybojoval jednou za uherský rok na komunistické vrchnosti jeden slušný titul, který pak dokonale edičně připravil. Kniha má mimochodem i sličnou obálku.
O tom, jak Faber básně psal, říká: „Někdy ani jednu za několik týdnů, jindy pět denně. Takovou potřebu poezie jsem předtím nezažil. Kéž bych se dožil sta let, s Evou po boku, a nikdy nic takového nenapsal.“ To je samozřejmě velmi efektní souhrn toho všeho.
Otázka z úvodu textu ale zůstává. Michel Faber vyjadřuje v textech naprostou oddanost své choti – vždyť některé básně vznikly přímo v jejím nemocničním pokoji – a ty básně vlastně vznášejí na každého z nás nárok, jak by obstál v podobné situaci. To je jejich temná váha, jejich nebezpečná etická energie. (Nehledě na skutečnost, že Faber se kdysi ošetřováním nemocných živil.) Zároveň se lze zamyslet nad tím, jestli do básní neproniklo až příliš spisovatelské zručnosti, vlády nad slovy. Otázka, která se skrývá úplně vespod, bude znít přibližně: A co paní Faberová? Líbil by se jí její pomník? Ty drásavé portréty tělesné proměny k horšímu? Není toto uctění milované bytosti vlastně jejím zneuctěním?
Taková je ale zrádná podstata literatury: že může říkat něco jiného, než chtěl autor. Že je nepatřičná, vlezlá a upovídaná, že dovede být povrchní, že se plete – a možná je nejlepší ve svých omylech, zobecněných a špatných přirovnáních. Tázání po etické opodstatněnosti určitě patří k významným složkám tohoto Faberova básnického díla. Z hlediska stylu pak vyniká plavné skloubení realismu, lyriky a humoru. Dávní králové stavěli svým zesnulým chotím mauzolea, ve kterých byla jejich těla ukryta, Faber přišel s drásavým deníkem, jenž to tělo vystavuje. Samozřejmě, nežijeme v kultuře, která si je tak úplně jistá, co se smrtí. – Co ale ta paní Faberová?
Argo, 2017