Michel Houellebecq: Eseje

překlad Alan Beguivin, Vyšehrad 2020

„Nebojte se štěstí, neexistuje,“ uklidňuje psychicky nestabilní čtenáře hned v úvodním textu knihy Eseje francouzský schopenhauerovský misantrop s vytříbeným smyslem pro černý humor. Ano, autorem citátu je třiašedesátiletý Michel Houellebecq, jenž bezesporu patří mezi nejvýznamnější spisovatele současnosti a který si vzhledem ke svému originálnímu stylu získal značnou popularitu i v našich končinách. Proto mu také nakladatelství Vyšehrad vydalo tuto sbírku sekundárních prací. Jedná se o sedmnáct kratších publicistických textů, tři rozhovory s Houellebecqem, jeden jeho dopis o poezii adresovaný kolegovi spisovateli, a padesátistránkovou prózu, které byly v letech 1992 až 2008 publikovány časopisecky v rodné zemi autora. Knihu doprovází ilustrace Sabiny Chalupové, jejichž jediným motivem je sám Houellebecq v rozjímání s nezbytnou cigaretou.

„Jste živí sebevrazi. (…) Nezapomeňte: v podstatě jste už mrtví,“ končí Houellebecq první esej s názvem Zůstat naživu (sic!). Tento vskutku vynikající text je návodnou metodou, co dělat, chcete-li se stát spisovatelem, proto se týká hlavně utrpení. Vysoký standard si udržuje i následující esej nejen o současné architektuře a dekoraci interiérů Blízko zmatenosti, v němž svým osobitě odosobněným stylem uvádí autor v život pojem homo supermarketus, kde proti schopenhauerovské vůli klade působení všudypřítomné reklamy skrze masmédia na současného člověka.

Po slibném začátku následuje několik dvoustránkových črt či pouhých fragmentů (Prázdná nebesa o návštěvě New Yorku, Němý pohled, což je chvála němého filmu), které bohužel působí vysloveně nedokončeným dojmem. A třístránkový text Jacques Prévert je vůl je prostě jen velmi jednoduše napsaný pamflet, který má do eseje opravdu daleko. Vysvětlení pro jistou nevyrovnanost knižního obsahu přináší na konci ediční poznámka, z níž se čtenář dozví, že: „Cílem tohoto výboru není představit českému čtenáři Michela Houellebecqa čistě jako esejistu, nýbrž předložit autorovo dílo v celé jeho všestrannosti,“ přičemž editor dále doufá, „že se čtenář nebude cítit podveden zjednodušujícím názvem.“

Ze závěrečných poznámek je také patrné, kde byl který text původně otištěn. Kromě esejů tu nechybí ani chvalozpěv na kanadského písničkáře Neila Younga napsaný pro rockový časopis, poněkud nudná předmluva ke knize o zakladateli sociologie Augustu Comtovi či vcelku zdařilý (byť ideologicky nepatřičný a urážlivý) doslov k manifestu feminismu Valerie Solanasové, která se kdysi proslavila tím, že postřelila Andyho Warhola a následujících dvacet let strávila v blázinci, kde také zemřela.  Houellebecq v něm označuje feministky za „hloupoučké a v zásadě neškodné krávy.“ Na druhou stranu po návštěvě festivalu pornofilmů (mistrně popsané v textu Co tady hledáš?), kde byla promítána díla s vysoce nápaditými názvy jako např. Ejakulátoři č. 6 či Znásilněné děvky č. 2, je v okamžiku přehlcení a zhnusení šovinistickým sexem schopen přehodnotit svůj negativní postoj k feminismu a naopak k němu pocítit sympatie.

Nevím, kdy přesně začal Milan Kundera psát svůj román Slavnost bezvýznamnosti, ale skoro bych se vsadil, že se inspiroval právě u Houellebecqova vynikajícího a ironického eseje otištěného prvně již roku 1996 jménem Oslava, kde lze nalézt i tuto větu: „Přijmout společnou katastrofu s pokorou a úsměvem umožňuje dosáhnout úspěchu: proměnit nepovedenou oslavu ve chvíli příjemné bezvýznamnosti.“

Zdařilé jsou i fejetony Němec a odpovědi na otázky v anketě Pedofilní otázka, jejichž témata rezonují v závěrečné povídce či novele Lanzarote. Ta hodně připomíná jakousi zárodečnou verzi Houellebecqova románu Možnost ostrova, kterou si spisovatel rovněž sám zfilmoval. (Ostatně začínal vlastně jako amatérský filmový režisér a v posledních letech se rád objevuje ve filmech coby herec, a ani jeho fyzický zjev lehce retardovaného a zchátralého bezdomovce či rovnou živé mrtvoly mu v tom není nijak na překážku.) Také v Lanzarote vystupuje sekta raëliánů (mimochodem skutečně existující), která by chtěla klonovat člověka, ale místo toho se dopracuje pouze k prznění malých dětí. Nechybí tu samozřejmě scéna autorova oblíbeného gruppen sexu napsaná pochopitelně emocionálně nezúčastněným stylem technického archu, pro což má Houellebecq jakožto původně vystudovaný zemědělský inženýr obzvláštní talent.

Co v knize ovšem citelně chybí, je esej o Lovecraftovi, jímž vlastně Houellebecq vstoupil na konci osmdesátých let do literatury, pokud nepočítáme jeho sbírku básní. Nepochopitelnější je to o to více, že je o něm v knize několikrát řeč. Naštěstí český čtenář má možnost dohledat si tento text jménem Proti světu, proti životu v časopisu Živel z léta 2013, kde vyšel v překladu Čestmíra Pelikána.

Ačkoli se Michel Houellebecq ve svém posledním románu Serotonin začal poněkud opakovat, stále se jedná o vynikajícího autora, který strčí drtivou většinu svých současníků hravě do kapsy. A tato premisa platí i v případě jeho poněkud kvalitativně nevyrovnané sbírky „esejů“, takže jejich četba je pro jeho fanoušky povinností. A přes to prostě nejede vlak.

„Nebojte se štěstí, neexistuje,“ uklidňuje . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář